Prvními horolezci z bývalého Československa, kteří prostoupili severní stěnu Eigeru, byla v létě 1961 dvojice Kuchař - Zibrín. Podobně unikátním výstupem je první československé přelezení této obávané stěny v zimě, které se podařilo v roce 1976 šestici Ostraváků. Skupinu úspěšných horolezců tvořili Leoš Horka (1943-1988), Jan Martínek (1950) a Vladimír Starčala (1946-1997) z vítkovického horolezeckého oddílu společně s Petrem Gříbkem (1943-1988), Milanem Motyčkou (1941) a Martinem Novákem (1950) z horolezeckého oddílu Nové huti. Jejich dnes již legendární 16-ti denní výstup Japonskou direttissimou představuje teprve druhé zimní přelezení této přímé linie (celkově čtvrté), ale vůbec první, které bylo uskutečněno lehkým alpským stylem. Jejich zdařilému výkonu předcházel jeden neúspěšný pokus 5. až 18. března 1975, kdy se o stěnu pokoušeli Petr Gříbek, Leoš Horka, Vladimír Starčala, Milan Motyčka, Bohumil Kadlčík a Josef Kulhavý. Kvůli neskutečně špatnému počasí se tenkrát museli vrátit z horních partií severní stěny. O rok později do ní nastupují 19. února v pozměněné sestavě znovu. Kromě již zmiňované šestice se výstupu zúčastní také Pavel Koubek z Brna, po zranění kamenem však musí svůj další postup ve stěně šestý den ukončit. O dramatické události při výstupu nebylo opravdu nouze a tak i s odstupem času se o tomto výkonu traduje spousta historek - bivaky bez spacáku, pády do pofiderního jištění, to vše s vybavením vyrobeném doslova na koleně. Nakonec se ale všichni probojují až k vrcholu obávaného Eigeru, na kterém stanou 5. března. Dramatičnost jejich výstupu tímto nekončí, při sestupu Martin Novák nešťastně uklouzne. Jeho několikasetmetrový pád západní stěnou končí na nemocničním lůžku v Interlakenu. A byl to právě on, kdo o svém životním zážitku po letech povyprávěl...
Cestou do Švýcarska - zleva: Milan Motyčka, Petr Gříbek, Pavel Koubek, Jan Martínek a Martin Novák
Kdo byl duchovním otcem myšlenky, vylézt tuto stěnu a navíc extrémně těžkou Japonskou direttissimou?
Určitě Leoš Horka s Láďou Starčalou. Oba byli největší tahouni, kteří Eiger poznali už o rok dříve než já. Proč vybrali právě Eiger? Je toho víc… Pro horolezce byl vždycky obrovskou výzvou. I po letech znamenal v horolezeckém světě hodně. Poprvé jej od nás zdolali Kuchař se Zibrínem, ale ještě nikdo z Československa po nich severní stěnou Eigeru neprostoupil v zimě. Když se na něj koukáš z jakékoliv strany, z protějších kopců, kde jsou sjezdovky - třeba z Lauberhornu, neznám jinou stěnu v Alpách, která by byla tak impozantní jako právě Eiger.
Jaké to bylo, když si nakonec pod ním stál poprvé?
Když jsem se poprvé dozvěděl, že bych měl jet na severní stěnu Eigeru, byl jsem hodně vzrušený. Stěna měla šílenou pověst, vykládalo se o ní u táborových ohňů. Zanedlouho jsem skutečně nasedl do vláčku, který jede z Grindelwaldu na Kleine Scheidegg pod Eigerem. Kus tratě vede přímo pod jeho severní stěnou, já na ni koukal, přičemž moje hlava šla pěkně do záklonu. Krve by se ve mě nedořezal. Vzpomněl jsem si na všechny křížky, namalované v knížkách a časopisech v místech, kde někdo zahynul, na veškeré příběhy o neúspěšných slaňováních, kdy horolezci zůstávali viset na konci rozpletených konopných lan v převisech. Byly to šílené historky, které se mi v tu chvíli honily hlavou. Když jsme později do Eigeru vlezli, měl jsem už trochu jiné starosti a tak ze mě tíha tragédií v minulosti částečně spadla. Prvotní dojem byl velmi silný - vůbec se odhodlat vlézt do takové stěny, což považuji za náš hlavní přínos, protože jsme Eiger u nás částečně zbavili mýtu. Na počátku jsme si ale skutečně říkali: „My obyčejní Ostraváci a teď se sereme do takových věcí…“ Mysleli jsme si, že to je nad naše možnosti, protože před tím jsme nic tak extra nezdolali. Když jsme pak lezli Těžkou spáru a uviděli nad sebou ty traverzy, stará lana v nich skutečně visely a příběhy z minulosti opět ožily. Uvěřili jsme jim. Stěna už šla pořádně do kopce. Padající kameny nás míjely daleko za zády. Než jsme se s touto skutečností sžili, trvalo to strašně dlouho. Zvuk, který vydávalo padající kamení, byl podobný svištící kulce. Jakmile zazněl, ihned jsme se schovávali. Až později jsme zjistili, že lítají daleko od nás a nic tak zvláštního se neděje. Bylo to však psychicky vysilující. Také díky skutečnosti, že návrat dolů byl téměř nemožný. Už jen kvůli skobám bychom neměli odvahu slaňovat - všechna skála kolem byla totiž opačně ukloněný „šindel“, do kterého zatlouct pořádnou skobu bylo téměř nemožné. Snad ještě zavrtat nýt, ale jinak si slaňování nedovedu představit. A když jsme dosáhli ve stěně vyšších partií, jediná cesta vedla skutečně už pouze nahoru.
Cestou do Švýcarska - Petr Gříbek
O převislém skalním pásu Rote Fluh se tvrdí, že je lezitelný pouze po nýtech…
Opravdu, tato část stěny se dala vylézt pouze po nýtech, jinak to nešlo. Nevím, jestli se vůbec někdo pokoušel o její čisté přelezení, jedná se totiž o tektonické zrcadlo. (Poznámka autora: Volného přelezení se cesta dočkala ve dnech 28. až 31. srpna 2009, kdy ji přelezli Robert Jasper a Roger Schäli. Výstup ohodnotili stupněm 8a, M5, (10- UIAA); 1800 m.) Není tam vůbec nic - hladká stěna a Japonci to po ní valili po nýtech, které jsme používali i my. Nechali zde dokonce viset kroucená nylonová lana. Místy jsme si je procvakávali a občas je použili i k postupu. Hlavně u výlezu z Rote Fluh, kde se převis láme do kolmé stěny a skála pomalu přechází v ledové pole. Tam jsme se starého lana opravdu chytali - až do chvíle, než jsme po něm vylezli na jeho konec. Bylo totiž jen tak smotané a zamrzlé v ledu. Také nás dost vystrašilo, když jsme dosáhli ledové pole a připravovali se na bivak. Začalo se smrákat, proto jsme se rozhodli, že si v ledu vysekáme „seslíček“, kde bychom mohli schrupnout. Při kopání v ledu jsme narazili na nějakou tkaninu. Zarazili jsme se. Hlavou se nám honilo: „Je tam chlap, není tam chlap?“ Nebylo nám dvakrát nejlíp, ale když už jsme do sekání investovali tolik práce a neměli síly nazbyt, pokračovali jsme v hloubení. „Dlubli“ jsme do neznámé hmoty, ale naštěstí to byl jen „prázdný“ svetr. Byli jsme rádi, že vše dobře dopadlo. Stěna totiž neskutečně straší.
Dneska už mě samozřejmě neděsí, protože jsem s ní skončil. To je taky zvláštní. Ve chvíli, kdy jsem vylezl na vrchol Eigeru, přestal mne zajímat. Předtím jsem na něj myslel pořád, ale potom ze mě všechno spadlo a už by mě tam nikdo nedostal. U ostatních hor ani skal se mi to ještě nestalo. Třeba na písku - lezeš na Kapelníka, pak si řekneš, dám si ještě další cestu a jdeš do ní. Nebo si stejnou cestu přelezeš dvakrát, třikrát po sobě, když se ti líbí. Ale o Eigeru nemohu říct, že by se mi lezení v severní stěně líbilo, je to o něčem jiném. Kdybychom náš výstup očistili od emocí, bylo v něm pěkně hnusné lezení! Všechno úplně obrácené – vápenec, který drží pohromadě jenom mrazem. Nedovedu si představit, jak musí stěna vypadat v létě, když všude teče voda. My jsme měli skálu zpevněnou alespoň ledem. Když jsem do ní kopnul, zjistil jsem, že to byly pouze kameny jen tak přimrzlé k sobě…
Přes převislý pás Rote Fluh to tedy byla naprosto klasická hákovačka. Ale potkaly vás tam volně lezené úseky, kde jste museli opravdu zkousnout?
Několikrát. Většinou zde byly mixy, skála olezlá ledem. Opravdu těžké lezecké úseky. Skobu jsi do skály občas s obtížemi zatloukl, ale když jsi vylezl pět metrů, kolega pod tebou ji měl na sobě. Dlouhé úseky vyloženě volného lezení. Píše se, že v Japonské direttissimě byly použity tuny železa. Bezpochyby, ale my je využili pouze v Rote Fluh, protože jinde bylo vše zalité v ledu. Materiál, který Japonci zanechali ve stěně, byl pryč. Nebo štandy… Já sám jsem musel dvakrát nebo třikrát použít nýtek, protože jsem se neměl jak zajistit. Vytáhl jsem délku nadoraz a jediná možnost jak zaštandovat bylo zavrtat se. Další kapitolu tvořily ledovcové skoby… K dispozici byly jen vývrtky - já s nimi dnes otvírám víno, k ničemu jinému se ani nehodí.
Cestou do Švýcarska - zleva: Martin Novák, Leoš Horka, Petr Gříbek a Pavel Koubek
O vašem tehdejším vybavení, se vůbec vykládají ohromné historky. Mohl bys popsat, s čím jste vlezli do stěny?
Oblečení jsme si vyrobili sami. Koupily se larisové deky a manželka mi z nich střihla na kalhoty a bundu. Také ušila speciální větrovku, protože když sis v té době u nás koupil šusťákovku, vůbec nebyla stavěná k tomu, aby ses pod ní ještě podvléknul larisovým kompletem nebo svetrem. Všechno se dělalo na koleně, dokonce i jümary jsme si vyráběli. Já si sice ve Švýcarech jeden koupil, ale jinak jsme měli jejich věrné kopie. Leoš nebo Láďa jednou přitáhl originál, podle kterého pak ve Vítkovicích odlévali tato klasická šplhadla. Udělali odlitek a každý kdo měl možnost, vzal do ruky pilníček a dodělal zbytek. Tam se vůbec vyrábělo ledacos – třeba skoby nebo bongy, které nahradily dřevěné klíny - sami jsme si je navrhovali. Všechno jsme pak táhli do stěny. Originální jsme měli snad jedině karabiny. Ale i boty jsem si koupil až tam - kožené dvojité Galibiery, ještě dnes v nich chodím do práce. Zima v nich fakt není, bez nich bych Eiger asi nedal. Měly tvrdé podrážky, tenkrát s nimi Popradky moc srovnatelné nebyly. Vydržet na předních hrotech… Vůbec si neumím představit, že bych náš výstup absolvoval v nějakých ohebných botách. Karimatky? Ty ještě nebyly na světě. Spali jsme na všem, co jsme měli po ruce. Na lanech, batozích, které jsme ani nevybalovali, protože co nebylo uvázané, padalo dolů. Přiznávám - salámů a čokolád, které nám spadly dolů, nebylo zrovna málo. To ses hrabal v batohu a najednou padala rukavice… Co nebylo přikované, letělo.
Vzpomínáš si na nějaké konkrétní těžké lezecké místo?
Těžká spára byla dole hodně zaledněná, tam jsme měli dost velké starosti. Také si pamatuji další silný moment z výstupu. Šestý nebo sedmý den lezl vpředu Láďa Starčala. S Leošem jsme zrovna vybírali na chvostu skoby a materiál. Dolezli jsme na polici, na které všichni postávali. „Co se děje?“, ptáme se. Oni jen: „Láďa spadnul!“ Nemohl přelézt mírně převislý komínek nad námi, zakončený sněhovým bříškem. Vypadal škaredě a zajistit se také moc nedal. Spadnout v něm bylo něco šíleného, mohl z toho být průšvih jako hrom. Naštěstí se nic vážného nestalo, ale znovu se pustit do obtížného místa se už nikomu z nás nechtělo. Jediný, kdo chyběl, byl kousek pod námi lezoucí Milan Motyčka. Nevěděl o ničem. Když k nám dolezl, řekli jsme mu jen: „Běž do toho!“, a protože byl „čistý“, krásně to vylezl bez sebemenších problémů. Až později jsme mu prozradili, jaká to vlastně byla krizová záležitost. Úplně všechno zde bylo o psychice. Kdybys Eiger rozkouskoval na desetimetrové úseky, přeleze jej každý začínající horolezec. S výškou stěny 1.800 metrů je to však o něčem jiném.
Jan Martínek, Pavel Koubek a Petr Gříbek při odpočinku ve stěně
V Eigeru je hodně důležitým faktorem počasí, měli jste na ně štěstí?
Eiger se opravdu vyznačuje svým mikroklimatem. Všude okolo může být pěkně, ale v severní stěně se to točí. Masa hory špatné počasí asi přitahuje. Nám vyšlo počasí převelice. Při našem příjezdu bylo dost posněženo, obloha zatažená. Ale když jsme začali s výstupem, udělalo se jasno a udeřily mrazy. Ty jediné nás trápily - pětadvacet, sedmadvacet pod nulou bylo určitě.
Další svízel představují bivaky…
Protože nás bylo šest, většinou jsme spali po dvojkách. Snad jedině dole nad Těžkou spárou jsme bivakovali pokupě, jinak jsme byli roztažení na pěti, šesti lanových délkách. Míst, kde se dalo přespat, nebylo až tak moc. Neleželi jsme, vždy jsme seděli jen tak na půl prdele… Bylo to náročné. Při těch největších mrazech jsme se kontrolovali, abychom neusnuli. Báli jsme se totiž, že bychom se už taky nemuseli probudit. Jenom ty tehdejší spacáky… Já navíc ke všemu ten svůj od poloviny stěny neměl, protože mi spadl dolů. Měli jsme s Leošem Horkou vybudované sezení. Leoš zalezl pod žďárák a povídá: „Tak pojď!“. Strčil jsem si tedy pod žďárák nejprve spacák, a když jsem se pak pod něj nasoukal i já, už tam nebyl. Dodnes nevím, jak vlastně spadl - padat jsem ho neviděl. Bylo to ani ne v půlce stěny. Nebyly ještě velké mrazy, tak mínus patnáct, a když jsem jeho ztrátu zjistil, říkal si: „To je strašné.“ Nechtěl jsem kruté skutečnosti uvěřit. Pořád jsem po spacáku koukal, hrabal se v batohu, ale přitom už věděl, že ho nemám. Později jsem jeden bivak strávil s Petrem Gříbkem. Povídá mi: „Půjč si na dnešní noc můj spacák…“. Já na to: „Proč bys mi ho půjčoval? Hloupý jsem já, to mi spadnul dolů… Jen si ho nech!“. Ale on byl taková dobrá duše: „No né, já se s tebou vystřídám!“. Dlouho jsme se spolu dohadovali a ráno zjistili, že spacák stojí vedle nás a v noci v něm nikdo nespal. Byla to dost srandovní situace.
Od té doby se bivaků nebojím, jsem schopen přečkat noc bez strachu téměř kdekoliv. Vydržím hodně - je to psychická záležitost. Musíš hlavně myslet na to, že nesmíš omrznout. Kontrolovat se, hýbat prsty…
Když se taková stěna leze několik dní, většinou se tam moc nevyspíš. Regenerace je téměř nulová, což se zákonitě musí projevit i na lezeckých výkonech. To je pak každý den všechno o stupeň těžší nebo se mýlím?
Do jistého okamžiku to tak opravdu je. Pak ale nastane zlom, kdy z tebe všechno spadne a kdy si řekneš: „Děj se vůle boží.“ Zní to trochu jako šibeniční humor, ale ty se octneš úplně v jiné dimenzi. Neříkám, že nevnímáš okolní nebezpečí, jen chytneš nadhled stoicismu. Co už teď, že? Jsme tady, dolů nepůjdeme a nezbývá nic jiného než vylézt nahoru.
Kluci, se kterými jsi Eiger přelezl, byli známí jako veselé kopy. Vydrželo jim to i tam?
Během výstupu k žádné ponorce nedošlo. Určitě díky tomu, že jsme byli po dvojkách, a když jsme se potkali, byl to svátek. Vždycky jsme si měli co sdělit. Dojmy z výstupu a z pobytu ve stěně byly natolik silné, že ses s nimi prostě musel s někým podělit. Noci byli jenom o povídání. Spát se nedalo, řečnili jsme, abychom si noc zkrátili. Nálada byla perfektní. Později jsme s klukama mockrát rozebírali negativní dojmy z výstupu a zjistili, že jich moc není. Prostě to nemělo chybu. Sešla se vzácná konstelace, všem nám tento výstup ohromně sedl. Kolikrát ti na horách, pokud jsi s někým v jednom stanu nebo bivaku, začne vadit na druhém to či ono. V noci třeba chrápe nebo mlaská při jídle. Nevzpomínám si, že by na Eigeru něco takového nastalo. Neměli jsme mezi sebou žádné třenice. Mnohokrát k nim dochází ve chvílích, kdy se parťáci nemohou shodnout na dalším směru výstupu. Přitom se o těchto věcech vedly polemiky skoro pořád, hlavně v druhé půlce stěny nad ledovým polem. Rozměry samotné severní stěny Eigeru jsou ohromné. Jestli jdeš přímo nahoru nebo o sto metrů vlevo, je často úplně jedno. Když se například v průvodci po Tatrách od Puškáše píše tři metry vlevo, pak kolmo nahoru a patnáct metrů doprava, v Eigeru by se mohly používat termíny jako: tři sta metrů doleva, čtyři sta nahoru, zahni doprava a šikmo vzhůru sto padesát metrů... Výstupové spáry jsme viděli sice zdálky, i tak jsme si však udělali představu o jejich rozměrech. To nejsou spáry, ale doslova kotliny nebo údolíčka, kde se vyloženě ztrácíš.
Petr Gříbek
Při sestupu se Ti podařilo i zahučet dolů…
Když jsme vylezli nahoru, rázem ze mne všechno spadlo. Celou dobu jsme byli ve stínu a najednou na nás svítilo opět slunce. Teploučko, už jsme nemuseli nikam stoupat. Ohromná úleva! Chvíli jsme tam seděli, pak začali sestupovat, opět se řečnilo. Kousek pod vrcholem se mi podařilo upadnout. Byla to moje blbost, mám vše pořád v paměti. Na jedné noze jsem měl mačku se zadními hroty podseknutými. Jak jsem scházel přes různé traverzy, batoh mi sjel na stranu, špatně jsem došlápl na poškozenou mačku a už jsem se koulel. Napřed jsem tomu nevěnoval až takovou pozornost, ale když jsem ztratil batoh, uvědomil jsem si, že musím začít něco dělat. Padal jsem po sněhu západní stěny, potom začal i skákat, nakonec jsem přeletěl přes skalní práh. Cítil jsem, že letím jako hadrový panák. Nekoordinované pohyby. Dopadl jsem do sněhové deprese, kde jsem zpomalil, začal brzdit a naštěstí se zastavil. Byl jsem bez batohu a v šoku. Podíval jsem se nahoru, kde jsou kluci, a zjistil, že jsem profrčel půlku stěny. Pokoušely se o mne mdloby. Zabodnul jsem cepín do sněhu a čekal, až zcepením. Celkem nic mě nebolelo, byl jsem opravdu jen otřesen. Nade mnou se objevil vrtulník. Byli jsme pojištěni, a proto nás zespodu celou dobu sledovali. Když jsme se blížili k vrcholu, dělali nad námi dokonce vyhlídkové lety. Několikrát se na nás létali koukat turisti - viděli jsme jim přímo do očí. Vadilo nám to a párkrát jsme je museli odhánět. Tvrdý byznys.
Kluci ke mně sestoupili a přivolali vrtulník, co nad námi kroužil. Byl to pro mě zážitek. Později jsem se několikrát zúčastnil akcí horské služby v Tatrách a tak mohu srovnávat, jak rozdílný vztah mají k lidem naši a švýcarští záchranáři. Nebe a dudy. Helikoptéra vysadila z lana chlapa. Byl v červené větrovce, pamatuji si, že měl pod ní kravatu. Čisťoučký… Nakšíroval mě do postroje a vrtulník mezitím poslal pryč, aby nám nepřekážel, protože přistát zde nemohl. Až skončil, přivolal jej zpátky - mikrofon měl přímo na hlavě, něco takového jsem viděl poprvé v životě. Na konci podvěsu měl vrtulník „hrušku“ na zacvaknutí karabiny. Věřím, že přede mnou ten záchranář frajeřil. Nastavil před sebe ruku a helikoptéra jej při náletu minula tak o půl metru. Kdyby chtěl, natáhne se a hrušku si chytne. On ne, byl to tvrďák. Nechal je udělat ještě jedno kolečko a hruška zacvakla přímo do karabiny v jeho ruce. „Cvak!“ a už jsem frčel nahoru. Když jsem se dostal dovnitř, byl to pěkný pocit. Přál jsem si ještě, ať se mnou naposledy zaletí do severní stěny. Pilot mi vyhověl, potom mne v Scheideggu přeložili do sanitky a odvezli do nemocnice v Interlakenu. Perfektní lidský přístup. Později se za mnou ještě přišel dvakrát nebo třikrát podívat, když přilétávali do Interlakenu s novými pacienty do nemocnice. Perfektní lidi. Přemýšlel jsem nad tím, že pro ně tato záchranka neznamenala žádné fyzické vypětí. Jistěže to bylo nebezpečné, ale když stejnou situaci srovnáváš s Tatranci, kteří jsou ve vytopené služebně, a někdo tam zavolá: „Máte na Ľadovém štítě chlapa“… - to pak musí jít s těžkými batohy tři hodiny zachraňovat. Jsou na dotyčného patřičně naštvaní a dají mu to taky odpovídajícím způsobem vyžrat. Nevím, jaká je situace teď, ale v minulosti jsem jim dvakrát pomáhal a pak si říkal: „Doufám, že nikdy nebudu muset být zachraňován tatranskou horskou službou.“ Z vlastní zkušenosti znám jejich nepěkné chování k zachraňovaným. Na jedné straně je chápu - kvůli nějakému "ceprovi" musí riskovat… Pod Eigerem je to jinak. Přiletí pro tebe vrtulníkem profesionálové, dobře placení. Nikdo ti nic nevyčítá, protože je to jejich povolání. V Tatrách se dělaly rozbory příčin nehody a závěr byl jednoznačný – dotyčný tam neměl co dělat. Ve Švýcarsku mi ve špitále nikdo neřekl nebo naznačil: „Co jste tam dělal? Proč jste tam lezl…“ To se vůbec neřeší.
Vladimír Starčala
Fascinuje mě, že ti amputovali prsty na nohách, ale přesto jsi „vesele“ lezl dále. Uvažoval jsem, kdyby mne potkalo něco podobného, s jakými potížemi bych se musel potýkat. Co se ti tenkrát honilo hlavou?
Bylo to dost ostré. Ve Švýcarech jsem ležel asi 14 dní. Když mě dotáhli do špitálu a já se vzpamatoval z šoku, měl jsem jen trochu krvavý naražený bok a evidentně mi nic jiného nebylo. Ale taky se zjistilo, že mám omrzlé prsty - z posledního bivaku. S Leošem jsme byli ještě ve stěně, Láďa Starčala už byl nahoře a my věděli, že všechno je v pohodě. Tu noc bylo sedmadvacet stupňů pod nulou. Jelikož jsme věděli, že všechno dobře dopadne, psychicky jsme vypnuli. Nehlídali jsme se jako obvykle. Švýcaři mi pak říkali: „To byl přesně okamžik, kdy jste omrznul.“ Poté co mi ve špitálu sundali boty, prsty jsem měl úplně bílé, dokonce až do půlky nártu. Skvělá nóbl nemocnice se speciálním oddělením pro lyžaře - dělali se mnou všechno. Když se ukázalo, co se dá zachránit a co je ztracené, ptali se mě, jestli tam nechci zůstat, aby mě operovali. Bylo už jasné, že o prsty přijdu. V té době jsem byl čerstvě ženatý, měl jsem už děcko a tak jsem chtěl jet co nejdříve domů. Doktor se jmenoval Vogel. Za mlada byl na stáži v popradské nemocnici. Řekl jsem mu o mém úmyslu jet domů. Měl však z Československa zafixovanou pouze popradskou nemocnici, a tak rezolutně řekl: „V žádném případě! Já vás nepustím.“ Vysvětlil jsem mu, že to u nás nevypadá všude jako v Popradě, proto jsem nakonec odjel. Jelikož jsem byl zaměstnaný jako horník, příslušel jsem do nemocnice v Karviné, do níž jsem dokonce přišel po svých. Ptali se mě: „Co máte?“ A já na to: „Omrzl jsem.“ Doktor na mě hloupě zíral, tak jsem mu ukázal prsty, které už byly fialové a do půlky nártu hrály růžovou a mírně fialovou. Řekl jen: „To musí pryč!“ Já na to: „To mi ve Švýcarsku říkali taky.“ Zaznělo jen: „Dobře. Zítra půjdete na sál.“ Vzal inkoustovou tužku, naslinil ji a udělal čáru. V půlce nártu! Ve mě by se krve nedořezal. Že o prsty přijdu, s tím jsem se už smířil. Sice jsem nevěděl, co to udělá, ale budiž. Když mi však namaloval čáru takhle v půlce nártu a já si představil, že mám celou klenbu pryč - pomyslel jsem si: „No potěš pánbůh.“ Odpoledne za mnou byli na návštěvě kluci. Přišli všichni. Popovídal jsem jim novinky a Láďa říká: „Tak to ne. My máme známého v Ostravě na popálenince. Pojď!“ „Jak pojď?“, nechápal jsem. Byl jsem v nemocničním mundůru, ale byli nekompromisní. Normálně mě posadili do auta, všechny moje věci zůstaly v nemocnici. Převezli mě do Ostravy jen v papučích a pyžamu. Nový doktor si mě prohlédl a rozhodl: „Zkusíme, co se zachránit dá.“ Byl to bezvadný chlap. Dával mi antibiotika, nechal mě u nich asi měsíc. Postupně jsem cítil, jak se mi do nártů navrací život, ale prsty zčernaly úplně. Když jsem pak šel asi za měsíc na sál, dostal jsem jen místní umrtvení. Pamatuji si to dodnes – doktor vzal kleštičky a prsty mi normálně ulámal. Hotový jsem byl za chvíli…
Největší obavy jsem měl z toho, jestli ještě vůbec budu schopen jezdit na běžkách. Nakonec se ale ukázalo, že prsty při běhání na lyžích až tak důležité nejsou. Zpočátku jsem byl rozechvělý, ale po prvním tempu jsem zjistil, že to jde i bez prstů, a uklidnil se. Po skalách jsem se naučil lézt bez prstů také a nějaká ta céčka ještě přelezl. Musel jsem však trošku změnit techniku – nestoupal jsem po špičkách nártů, ale po jejich hrankách.
Věnuješ se ještě lezení?
Teď už ne. Lezení mě přestalo zajímat. Asi tak před deseti léty jsem se začal bát - hlavně na písku. Postupně se dostavilo zjištění, že můj strach je silnější než samotná touha lézt. Trochu jsem se za to styděl, ale pak jsem si říkal, že k tomu není důvod. Horolezecky jsem normálně vyhasl. Ztratil jsem požitek z lezení, a proto jsem s ním skončil. Nahradil jsem ho padákovým létáním. Chvíli jsem jezdil na divoké vodě, zkoušel všechno z těchto srandiček a u padáku jsem zůstal. Paragliding je taky adrenalinový, strachu si tam opravdu užiješ hodně. Ale je to jiný strach než při lezení.
Ze všech Tvých výstupů Eiger ční asi nejvýš…
Určitě ano. Později jsem byl i v Himálajích a na Kavkaze, ale Eiger byl skutečně něco extra. Byl to silný zážitek, kompletní. Prožili jsme při něm všechno, co může v takové stěně horolezce potkat. Po dlouhou dobu byl tento výstup zdrojem mého sebevědomí. Když zdoláš něco takového jako je Eiger, víš, na čem seš. Poznal jsem se dokonale. Je fajn zjistit, že ledacos dokážu zkousnout a vydržet. Umím vyjít s lidmi a překonat všelijaké potíže.
S Martinem Novákem rozmlouval Martin Krejsa
2. zimní a 1. československý průstup severní stěnou Eigeru 3.976 m Japonskou direttissimou
Účastníci: Petr Gříbek, Leoš Horka, Jan Martínek, Milan Motyčka, Martin Novák, Vladimír Starčala, Pavel Koubek
Obtížnost: VI A3, 83 délek na vrchol
Průběh vlastního výstupu:
(jak jej zpracoval Leoš Horka)
Středa 18. 2. 1976
Krátce po poledni příjezd na stanici Eigergletscher. Transport materiálu a stavba základního tábora.
Čtvrtek 19. 2. 1976
Traverz pod stěnu, zabezpečení předpolí až po úpatí „Rozlámaného pilíře“ fixními lany, vynáška materiálu. Návrat do základního tábora. Použitý materiál: nataženo 400 m lan, 13 skalních skob, 4 bongy, 1 nýt.
Pátek 20. 2. 1976
Zabezpečení dalších 240 m předpolí fixními lany, vynáška potravin a zbývajícího materiálu. Použitý materiál: 240 m lan, 15 skalních skob, 4 bongy, 1 nýt.
Sobota 21. 2. 1976
Příprava osobní výstroje a výzbroje, sušení výstroje, poslední přípravy.
V uvedených dnech byly optimální povětrnostní podmínky – jasno, bezvětří, teplota –10 °C až –15 °C.
Neděle 22. 2. 1976
Vynáška osobních batohů po zafixovaných lanech, stažení fixních lan, hloubení bivakové jeskyně na úrovni střední části „Rozlámaného pilíře“ a zabezpečení posledních tří délek k traverzu pod „Těžkou spáru“. Ve 14.00 zvrat počasí, hustě sněží. Lezení velmi ztěžoval pád prachových lavin. Zataženo, bezvětří, -11 °C. Použitý materiál: 120 m lan, 12 skalních skob.
Pondělí 23. 2. 1976
Lezení je obtížnější. Zabezpečujeme lany 40 m traverz pod „Těžkou spáru“, „Těžkou spáru“ a úsek až po úpatí „Rote Fluh“ (tzv. Chanceterasse). Návrat do bivakové jeskyně. Večer přestalo sněžit, 30 cm nového sněhu, silný vítr, -15 °C. Použitý materiál: 120 m lan, 15 skalních skob, 2 bongy.
Úterý 24. 2. 1976
Přelezen „Rote Fluh“, zčásti využito starých japonských lan, skob a nýtů. Část materiálu dopravena na horní okraj „Rote Fluh“, zbývající vynesen k jeho úpatí. V průběhu dne první závažná událost. Pavel Koubek po předchozím zranění musí opustit stěnu (pohmožděné zápěstí padajícím kamenem). Za pomoci Milana Motyčky opouští stěnu „Štolou“, kterou nacházejí po delším hledání. Jsme roztaženi na vzdálenost 350 m, dva bivakují v sítích na horním okraji „Rote Fluh“, ostatní se vracejí do bivakové jeskyně. Dnes jasno, silný vítr, -18 °C. Použitý materiál: 180 m lan, 10 skalních skob.
Středa 25. 2. 1976
Dnes jsme přelezli velmi strmé zaledněné skalní prahy spodního okraje „2. ledového pole“, kde v jeho pravém okraji pod skalním pilířem vysekáváme do ledu bivakovou polici. Postupně vynášíme materiál. Celý den jasno, větrno, -18 °C. Použitý materiál: 80 m lan, 9 skalních a 2 ledovcové skoby, 1 nýt.
Čtvrtek 26. 2. 1976
Dosažen horní okraj „2. ledového pole“. Transport zbývajícího materiálu přes „Rote Fluh“. Bivakujeme na stejném místě jako včera. Jasno, bezvětří, -15 °C. Použitý materiál: 200 m lan, 5 skalních a 6 ledovcových skob, 2 nýty.
Pátek 27. 2. 1976
Tento den jsme vylezli jen tři lanové délky ve velmi těžkém terénu (z objektivních důvodů tvoříme vlastní variant). Přemisťujeme bivak na horní okraj „2. ledového pole“. Počasí beze změny. Použitý materiál: 120 m lana, 25 skalních skob, 3 bongy, 4 nýty.
Sobota 28. 2. 1976
Natažení fixních lan přes vyšší skalně ledové prahy „2. ledového pole“ až do štítové stěny, asi 80 m její výšky, resp. tam, kde cesta dělá pod „Centralbandem“ kličku doprava. Vynáška části materiálu. Počasí beze změny. Použitý materiál: 360 m lan, 18 skalních skob, 6 bongů, 4 nýty.
Neděle 29. 2. 1976
Vylezeno 80 m v krajně těžkém terénu. Vynáška veškerého materiálu na „Věžičku“, likvidace fixních lan. Jsme opět roztaženi na vzdálenost 150 m, část bivakuje na sněhovém hřebínku „Věžičky“, část na sněhové polici v převislém komíně pod „Centralbandem“. Pro silné poškození padajícími kameny jsme nuceni vyřadit 240 m lan. Po celý den fouká silný ledový vítr, teplota klesla na –20 °C. Použitý materiál: 80 m lan, 26 skalních skob, 4 bongy, 1 nýt.
Pondělí 1. 3. 1976
Dosahujeme „Centralband“, kde zřizujeme další bivak. Vynášíme veškerý materiál, ve spodní části stahujeme lana. Roztáhli jsme se na vzdálenost 8 lanových délek. Jasno, větrno, -22 °C. Použitý materiál: 320 m lan, 30 skalních skob, 5 bongů.
Úterý 2. 3. 1976
Přelezli jsme krajně těžký úsek na „Sfinxband“. Často se již vyskytují staré japonské nýty a skoby. Vracíme se opět na „Centralband“, kde bivakujeme. Počasí beze změny. Použitý materiál: 200 m lan, 36 skalních skob, 4 bongy, 2 dřevěné klíny.
Středa 3. 3. 1976
Po orientačních těžkostech končíme v kotli pod „Sfinxem“, kde vynášíme veškerý materiál a bivakujeme. Lezení v kombinovaném terénu. Jasno, vítr zesílil, -23 °C. Použitý materiál: 120 m lan, 10 skalních skob, 3 nýty.
Čtvrtek 4. 3. 1976
V kombinovaném terénu postupujeme na „Sfinx“ a bivakujeme tři lanové délky nad hlavou „Sfinxu“. Vynášíme zbývající materiál. Zůstalo nám již jen jedno nepoškozené 80 m lano! Po celý den fouká silný nárazový vítr, -28 °C. Použitý materiál: 320 m lan, 32 skalních a 2 ledovcové skoby, 5 bongů.
Pátek 5. 3. 1976
Po těžkém traverzu ve velmi strmém ledu, kde nic nedrží, překonáváme poslední obtíže stěny a ve 12.00 jsme všichni nahoře. Na vrchol je 100 m lehkým terénem. Ve 14.00 sestupujeme. Při sestupu s těžkými batohy dochází k pádu Martina Nováka, který končí naštěstí jen lehkým zraněním. K lékařskému vyšetření je odtransportován vrtulníkem švýcarské letecké záchranné služby. Ostatní pokračují v sestupu a ve 20.00 jsme v základním táboře. Celý den větrno, -25 °C, příznaky špatného počasí. Použitý materiál: 120 m lan, 6 skalních a 2 ledovcové skoby, 2 bongy.
Sobota 6. 3. 1976
Likvidace základního tábora, přípravy k odjezdu.
Neděle 7. 3. 1976
Odjezd domů.
Výzbroj a výstroj:
lana Ø 9 a 11 mm - 640 m, karabiny duralové – 120 ks, skoby skalní a bong bongy – 80 ks, skoby ledovcové – 15 ks, smyčky – 30 ks, kladiva skalní – 4 ks, cepíny – 2 ks, kladivocepíny – 5 ks, mačky – 7 ks, šplhadla – 14 ks, stoupací třmeny – 6 ks, nýty – 35 ks, bivakovací stany vlastní výroby – 3 ks, spací pytle, přilby, čelové lampy, osobní lékárničky, boty Galibier duplex, vařiče Bluet + náplně – 3 ks, vařič benzínový – 1 ks, radiostanice – 2 ks, stany základního tábora – 2 ks, nafukovací podušky – 7 ks, oblečení převážně vlastní výroby o kombinaci vlna – silon.
