Leskyho cesta kolem světa

Kdysi hodně dávno přišla mamka od kartářky a ta jí řekla, že její syn bude cestovat po světě. Každý soudný člověk si v té době řekl, že baba vydělala pět korun a mamka utřela, ale stačilo pár let (dvě desítky) a vystoupil jsem z nefunkčního auta před Innsbruckem, zamával Chýlkovi, Klokanovi a začal nervózně mávat na dálnici, kde auta frčela tak sto dvacet a od té doby jsem projel asi 27 zemí světa, převážně stopem. Bylo to v půlce září 1990. Zastavila mi kočka, která se snažila, jak chtěla, ale já furt zarytě tvrdil, že chcu do ARCA za kamarádama, a proto k ní nemůžu domů. Aspoň mně zavezla před největší evropský most Evropa. Prošel jsem si ho pěšky, což se samo sebou nemůže, ale policajti, co projížděli kolem, jen zblble gestikulovali, že „nicht“, zastavit nemohli, protože tam nebyl odstavný pruh, tak mně nechali být. Na noc jsem poskakoval u benzínky a prosil kamioňáky, ať mně vezmou na jih. Jeden mě pak dovezl až do Trenta-Norte, kde jsem jak špalek usnul v příkopu a ráno skvěle dorazil do Arca a našel zbytek výpravy, co jeli vlakem. Prvních ušetřených 120 DEM. V Arcu jsme se Skokanem vydrželi tři týdny, lezli každý den, jedli nakradená jabka s vločkami, co nám tam nechal Hudeček, a chodili se koupat do sprch v kempu Free Climbing, spali v jeskyni se škorpióny a dalšími lezci. Potom Skokiho vystřídal Michal, ale už jsem měl takový hlad, že jsme tam pobyli jen týden. Stopík zpět šel, ale řidiči mně nechali vyhladovět až do stádia malátnosti. Poslednímu jsem se už v autě málem položil. Přeběhl jsem hranice a v prvním Pramenu se přežral, že jsem asi hodinu nemohl chodit, jen jsem tupě seděl a vzpomínal na nevařené vločky se solí. Za pár dní jsme napakovali škodovku 120 litry benzínu, ukradli cihlu sýra, já vzal patnáct kilo vloček, co jsem čornul na vojně, a jeli jsme do Španělska (Beny, Kofola-star, Jirka). Skočili jsme si do Buoux a razili si to na jih. Škodovka supěla jak blázen, ale za prvním španělským městem, kde jsme zaparkovali na pomerančové plantáži a napakovali ji asi 50 kily „naranjas“, se skoro ani nehla. Od toho dne jsem jedl 30-50 pomerančů a smrděl jako Krištofík z Jakubiskova „Sedím na konári…“. V Barceloně jsme zašli na Kolumbovy koráby, co tam přistály z Ameriky. Byly jako větší kánoe a Ninja vypadala jako vor, co jsme měli na Bečvě a převáželi opilce na a z Vranči. Chtělo by to nějaké nové převozníky, protože opilců přibývá. Hrnuli jsme to na jih a prděli jak opice.

Hrnuli jsme si to dál a sem tam jsme s Benym vystoupili a šli se ptát na práci. Většinou to skončilo tím, že plantážník stál v houfu štěkajících vlčáků a my řvali „Somos checos buscamos trabajo“. Beny vždy poznamenal „… psi se na něj zběhli, koledu mu snědli“. Tak jsme si, když farmář zalez1 do baráku, vždy řádně narvali mandarinek a zdrhali. Nakonec jsme dorazili do Gibraltaru, ale fízl z hranic nás mile vyprovodil zpět do Španělska „… kša, kša verbeži“. Lepili se na nás prodavači drog, hlavně na Wolfa. V nejzištnějším místě poloostrova jsme koukali na Afriku, a pak se strhla písečná bouře, zrovna když jsme večeřeli. Zavrzali jsme si zubama a pojedli rozpočítané kokínka, na ten den vyšly dvě Lipa na osobu, a svalovec Jirka poprvé říkal, že má hlad, což bylo od té doby furt. Super jsme si zalezli v pár oblastech a v Montanejos se koupali v termální řece, a pak nám jedna děva dala hašiš a my se zavřeli v autě a snědli vánoční cukroví od paní Wolfové, nastartovali auto a jeli domů. Už ve Francii bylo asi 30 cm sněhu a oslavu příjezdu do republiky jsme přepískli a protáhli, čímž nám zamrzlo auto a jeden super príma extra hodný člověk nám to rozmrazil a staral se o nás 2 hodiny a lezl pod auto, my pak otevřeli plný kufr pomerančů a říkali mu „... berte si vykradli jsme ovoce a zeleninu“. Vzal si asi pět kilo a my asi 3 dny před vánocemi dojeli k Milušce a těšili se na dárky. Ty pomeranče jsem jedl až do února. Bylo to asi pět týdnů, co jsme lezli, žrali, koupali se v moři, chytali malé ryby a kradli, co se dalo. Fenomenální Kofola stár uzmul teplákovou soupravu i s věšáky a já se styděl a červenal.

Na jaře mě nezklamal Ondřej Malý a za 33 hodin čistého času jsme dorazili stopíkem ve dvou do „Buoux“, cestou nám stopli hokejisti z Frýdku a celou noc si pouštěli v autobuse parádní pornografické kousky, a pak nějací Frantíci, co byli sjetí jak broučci co dýchali kouř z maminčina komína. A zpívali Underground a byli super. Zapíchli jsme stan v čecho kempu a hladovali, lezli, nemyli se asi 5-6 týdnů a za celou dobu jsme našli v popelnici jen pár banánů, jinak ani prd. Potom jsme si dali Monte Carlo, kde se chystala Grand Prix Formule 1 a my přespali na hlavní třídě v kóji McLaren, pod Rainierovým hradem u jeho jachty s dvěma vrtulníky. Zběžně jsme prošli město-stát, a pak si dali od hranic sólo závod do Arca.
Chňapl jsem kamión až do Trenta a byl v Massone o dvě hodiny dřív než Ondřej, ale na těch 1.500 km se to ztratí. Pár dnů jsme si zalezli a z peněz, co jsme dostali na stopu, jsme si zašli na pizzu a cítili jsme se jak grófi „a to jsme nevěděli, že Michal Naď si normálka dal na hlavní třídě kafe“. Po pár dnech jsme si losli, kdo půjde na stopa dřív, a Ondřej tam za rohem stál, juchal, zuřil, že mi nic nezastavuje, ale pak jsem ho zadním okýnkem viděl, jak se sune na moje místo. V Innsbrucku mně nabral chlapík z Vídně a furt kecal a kupoval mi jídlo a pak se v 23.00 h ve Vídni zeptal, kam půjdu spát, tak jsem řekl, že na nádraží, on jen zakroutil hlavou a dovezl mně do jeho druhého bytu a nechal peníze na snídani. Ráno si mně vyzvedl, dovezl mně do Česka, dal mi asi 300 šilinků, popřál hezký život a já čuměl jako kráva, a říkal si proč, perché, Why jsou někteří lidi takoví a jiní zase takoví. Natřel jsem doma pár balkónů a s Petrou nasadil směr Kaplice a Arco. Večer jsme už usínali nad Lago di Garda, což je nejvšestranněji položené místo na zeměkouli. Lezení, bajk, plavání, lyžování … prostě všechno, co si člověk dovede představit, tam může dělat. Včetně dloubání do nosu. Sešlo se nás tam pěkná banda s legendárními Teacherem a Tašunkou, pilíři českého chlastu a lezení s dobrými srdci. Potulovali jsme se tam, lezli, v Nagu si dělali ohně a tančili nazí a řvali „ … život to je Adršpach“. Po čase jsme vyfasovali s Peťou jídlo kolektivu a stopíkem jsme jeli na Corse (Korsika). Do náklaďáku nás vzal Turek a říkal „pij, kolik stihneš“, s demižonem vína v ruce. Měl jsem 24. narozeniny asi 200 km před sebou, tak jsem mohl dost a dlouho. Vyskočili jsme na pumpě u Modeny a opilí se vrhli do pole, ale šílení komáři nás zahnali do podjezdu pod dálnicí. Ráno jsme přes Pisu dojeli do Livorna. Cestou nás bral hošan a hrálo mu tam "welcome to hotel California", my jeli do neznámé Napoleonovy Korsiky. V Livornu jsme zalehli do parku pod šlechtěné keříky a vyplašili i obrovského buldoka, který na nás čuměl jako vůl a pán na něj volal „ … Azorku nech kočičku a polez z toho trní“. U přístavu rozdávali pro chudinu pečené ryby, tak jsme zastoupili českou chudinskou obec a hopli na loď. Cesta byla nudná a večer jsme usnuli po vylodění pod kasami. Ráno jsem zaběhl pro mapu, a pak jsme vyrazili pěšo na konec Bastie. Korsica byla geniální plná lezení, super skal, potoků, hor, moře, šílených cest. Domů jsme měli stopíky jedna báseň a z Innsbrucku nás dotáhl metafyzický filozof z Maďarsko-Rakousko-Kanadské famílie. Zastavili jsme u jeho dědy a dostali príma večeři. Na hranicích dělali slovenští celníci krky, že „nerozumí česky“, ale na nádraží jsme vypsali další doplatku a jeli do Ostravy.

Za pár dní jsme vypsali novou a jeli do Budějic a do Kaplice a do Finale Ligure. Pláže zamořené českými pseudoturisty, kteří zabírali lezecký kemp a srali na chodníčky ke skalám, aby jim tam ti blbí horolezci nechodili kolem stanů. Brzy jsme z tama utekli a jeli do Arca. Začal jsem přemýšlet o mojí kariéře výškového natěrače a viděl se na koksovně s Benym u Chýlkova Elliasu a začal jsem na stopech žebrat o práci. Normálka skoro na prvním stopu nás nabrala bába, ať jí opravíme chatu a trochu zkrášlíme, než se vrátí její máti ze sanatoria. Měla málo času, tak platila a vařila moc dobře. Vydělali jsme si dost a přibrali ještě víc. Natírali, sekali, skládali a těšili se na výplatu. Na zpátečním stopu nás vzal pan Maino-Fausto a řekl mi, ať přijedu za pár dnů, že začnou sklizně a pomůže mi něco sehnat. A pak nás z Trenta vzali Italové jedoucí na dovolenou až na Václavské náměstí. Mysleli jsme, že se pokadíme radostí. Asi za tři-čtyři dny jsme už fičeli zpět do Arca na letecké závody Rock Master, přespali jsme u jakéhosi Georgia v Trentu v ložnici jeho velice bohatých rodičů a pak čuměli na Legranda, Tribouta a Hudečka, jak to je hezké, když se to umí. Potom jela Petra domů a já s panem Faustem jezdil po všech známých a čertech, až jsme našli práci na sbírání hrozna, a pak po večerech v hotelu Eden umývání nádobí. Půjčil jsem si kolo. Maino mi koupil oblečení a začal úžasný kolotoč. Ráno do práce, posnídal jsem hrozno, pak zajel do obchodu pro tři housky a bílý jogurt, odpoledne na pokračování sběru, pak hopsl na kolo a jel do hotelu, umýval tam nádobí a poslouchal ty italské kidy, na noc jel do jeskyně v Massone, přečkal tam noc a ráno nanovo. Asi 8-9 týdnů. Sem tam to bylo přibarveno večerním deštěm, a pak jsem schnul asi 3 dny, protože jsem měl jen jedno oblečení. Poslední dva týdny jsem spal u Maina v přívěsu vysoko v kopcích. Aspoň jsem natrénoval nohy, ráno z kopce půl hodiny, večer do kopce hodinu. Potom jsem jel stopíkem domů, stavil se u Pinkase, který sbíral jablka v Bronzolu, a v Mnichově mě chytli v metru revizoři, ale nakonec mi tu pitomou pokutu nedali, asi jsem vypadal tak uboze. Doma jsem spočnul tři dny a vyrazil s Pražákama do Francie. Projeli jsme pár oblastí, super si zalezli, a potom jsem přezimoval v Česku a na začátku února vyrazil na 7 týdnů do Francie stopem. Nechal jsem si půlku věcí zahrabaných ve Volx pod šutrem, ať toho nemám do Cimaï tolik. Když jsem se tam vrátil, tak jsem se už 14 dní těšil na čokolády a kokínka, ale když jsem je rozbalil, tak jsem zcepenět, protože jsem je předtím měl v autě od Frýdečáků a nasákly benzínem, pár dnů jsem se to snažil překousnout, ale prostě mi to moc nejelo a furt se mi krkalo po benzínu. Koupil jsem si nugetu a bylo to O. K. Potom jsem procházel v mých teplákách APT a zastavil mi chlápek v Jeepu a říká, že jestli nechcu peníze, jako si vydělat, ne dát. Tak jsem to vzal a on potom přibral mé dva kámoše, a pár dní jsme tam vydělávali a dělali. Dvěma rychlo stopy jsem dorazil domů a zvěstoval mým přátelům o možnosti práce a od té doby tam u pana Michaela Breteho pracovalo spousta lidí. Já jsem nabral pár věcí a odjel do Itálie, do Edenu na půlroční lezecko-pracovní výlet. Bezva jsem si zaumýval nádobí, zatapetoval, zamaloval, zalezl a zajezdil na treku. Potom jsem skočil do trabantu a s klukama z Havířova odjel na měsíc do Francie, ten rok to bylo 285 dnů mimo domov, což bylo nádherné.

Na nový rok jsem pracoval opět pět měsíců v Arcu, ale už jsem se těšil do Ádru, tak jsem s Jardou Noskem-Kesonem sedl do auta a odjel do toho Ádru a zůstal tam měsíc, rostly mi vlasy, lezli jsme o život, pili pivo a koupali se nazí v jezírku. Na podzim jsem vyrazil se Sedláčkem do Ospu, a pak ještě jednou přes Arco a Lumignano do toho samého Ospu. V Arcu jsme jeden večer pracovali a za vydělané peníze se naprali v pizzerii California a jedli a pili, až to utratili do poslední liry. Potom jsem konečně sehnal člověka - Láďu Patrase, který se na tuty sunul do Ameriky, tak jsem se zcela oddal přípravám na odlet. Taky se mi v té hromadě zážitků ze stopu vybavil jeden excelentní. Dostal jsem se kousek za Aix-en-Provence na super velká dálniční platidla, kde jsme před rokem mávali s Ondřejem, a zastavil mi borec s náklaďákem s trentskou značkou. Radostí jsem tam hopsl, protože to bylo asi 1.400 km, borec uměl italsky, anglicky, francouzsky, rusky a jugoslávsky, tak jsme to motali dohromady, ale před Veronou vytuhl, a že jdeme spát, ať se svlíknu, že budeme spát spolu na lehátku vzadu. Nechtěl jsem, nicméně jsem se svlíknut a seděl na sedadle ve slipech, bobík furt dotíral, tak jsem se sbalil a v noci vylezl ven a hledal fleka na spaní. Zastavil mě hošan a ptal se, jestli chcu na sever. Bylo to na dálnici, tak jsem překonal strach a borec to švihal na Bolzano. V Mezzocoroně však vyjel z dálnice a říkal, že mě doveze na odpočívadla náklaďáků, což je dál na dálnici, ale není tam sjezd. Prosil jsem ho, ať mě nechá na platidlech, ale on to frčel dál. Sjeli jsme na polňačku a já se třepal, jak ratlík. Najednou za námi rozsvítilo reflektory auto a já počítal poslední minuty mého mladého zbytečného života. Borec zastavil v hroznovém poli a z auta za námi neštěstí vylezli policajti. Začali prohledávat auto a zavazadla, já musel vysypat můj bágl do bláta a předvést vnitřnosti, pak ti hajzli přikázali, ať se svlíknem a nasadili si gumové rukavice a svítili do prdele, jestli nemáme drogy. Ten kluk, co mě vezl, zuřil jak pravý Ital. Potom odjeli a asi 500 metrů od toho místa jsem přelezl plot a byl na parkovišti tiráků, jak mi říkal. Bylo asi dvě ráno a já zalehl pod náklaďák, s jehož řidičem jsem se domluvil na svezení do Innsbrucku.
Odjezd do Ameriky jsem odkládal už dva roky, protože slibotechny z Ostravy byly, jsou a budou stejní. V půlce ledna 1994 jsem sedl na Ostravan s 42 kilovým báglem a v Hradci si mě vyzvedl Čecho-Němec Láďa a hned večer jsme uzemnili lístky do New Yorku a zpět z Mnichova za 700 DM. Láďa si ještě něco vyřizoval v Německu, pak jsme zapařili u Jardy Chrtka a sledovali při tom hrozný romantický porno příběh ze skladiště nářadí. Na černo jsme dojeli metrem na nové mnichovské letiště a za pár hodin už jsem poprvé v životě letěl. Dělal jsem cíťu a pil juice a limonádu a styděl se objednat pivo, což jsem si při dalších letech stonásobně vynahradil. Měli jsme zastávku v Londýně, tak jsem aspoň shora viděl ty turistické atrakce jako Tower, Big Ben, Buckinghamský palác a fůru dalších. V letadle do Ameriky nás strašili, že tam je hodně zima, říkali to ve Fahrenheitech, čemuž jsem ještě nerozuměl, ale pak jsem na vlastní kůži ucítil, že to bylo -25°C. Trošku mě polekali pasoví a celní úředníci, ale už jsem byl tam a půlroční vízum v kapse. Zavolali jsme známým na Bronx a vyšli z letiště. Láďa už byl ve státech 2x a nějak nepoznával venkovní prostory. Potom nám jeden negr sdělil, že nejsme v New Yorku, ale Newarku, což se vyslovuje podobně. Tak jsme sedli na bus na Manhattan, který řídila extrémně tlustá a černá ženská. Postupně jsem zjistil, že ocejchování „extrémní“ nemá v U.S.A. omezení. Dorazili jsme na 42. ulici a hopli na vyhlášenou subway (metro), kde byla spousta nádherných lidí. V New Yorku se s oblíkáním moc neserou, najdeš tam oblečení od české vesnice, přes africká města až po Madoninu extravaganci. Spousta žebráků chodila ve špalíru v jedoucím metru, někdo zazpíval, ale většinou řekli „naval drobné“. Byl jsem tvrdý, nedal jsem. Láďa dobrák obdarovával vše, co prosilo, byl rád, že je ve státech a nemínil se vracet, tak si dělal známosti a útočiště - snad tak neskončí. V tu dobu byly všechny prostory metra plné bezdomovců, kteří spali v igelitových pytlech omotaní novinama. Zastávky byly každých 4-6 ulic až jsme dojeli na 238 na horní město Bronx. Našli jsme známé a začali dospávat časový rozdíl. Dali jsme si 3 denní pauzu a prolítli Manhattan od jihu, kde je Socha svobody, která byla na svém malém ostrůvku obehnána ledovými krami, před Trade World Center, což je nejvyšší dvojmrakodrap v New Yorku a za studentskou cenu vyjedeš výtahem do asi 400 metrů a koukáš na celé okolí s dalšími mrakodrapy, kde bydlí asi 14 miliónů lidí všech společenských zařazení. Vycházku jsme ukončili u Empire State Building, protože odpoledne už byla zase hodně mínusová kosa a homeless zalézali do svých pytlů u zapálených barelů s térem. Další den jsme prožili v národopisném muzeu, kde bylo úplně vše, na co si člověk vzpomene z celého světa. Potom jsme nasedli na Greyhound autobus a začali tří denní cestu do Burley v Idahu. Já měl na cestu 3 pytlíky Sunarky a ten třetí den už jsem moji oblíbenou pochoutku nemohl ani vidět, ale byl jsem tvrdý a neutratil za jídlo ani cent. Přestupovali jsme 4x a prdel bolela víc a víc. Seděl jsem furt u oken a střídali se mi spolucestující od překrásné černošky po ortodoxní metodisty. Celou cestu s námi jel kluk, co si o každé pauze hodil čvaňháka trávy, a pak veselil celý bus. Po třech dnech jsme dorazili do Burley, ovšem naše bágly byly fuč a další autobus přijel až další den odpoledne, naštěstí s bágly. Zavolali jsme další známé Janě, a ta si pro nás přijela a starala jak o vlastní dítě, což mi po půl dni lezlo silně na mé nervy. Byli jsme tam 5 dnů, mezitím Láďa koupil obrovskou dodávku a pracovali jsme u Jany, nějaké drobné prácičky a nervy mi tekly.

Konečně jsme na konci ledna vyrazili „on the road“. Láďa ještě koupil policejní brokovnici s opakovačem s uříznutou hlavní, prý proti nezbedům, později, když jsem ho potkal, už měl dvě a čekal na třetí, jako pravý cowboy. Nosil vždy klobouk, rifle a jeanskovou bundu a to i doma, do států chtěl už od svých pěti let. Přejeli jsme hranice s Nevadou, kde jsou povoleny hazardní hry, tak hned za hranicema je plno casin a hotelů a každé městečko má aspoň jedno. Jeli jsme rovnou na jih do Las Vegas. Skoro celá Nevada je pokrytá pouští s malými keříky a na jihu s kaktusy. Bylo furt zima a v noci asi -30°C, tak nám zamrzlo auto, ale 25 dolarů to spravilo - bullshit, jídlo na měsíc. V Las Vegas už bylo na kraťásky a neskutečné množství casin a atrakcí, které odporují zdravému rozumu, ale asi ho mám nezdravý, protože se mi tam líbilo. Zajeli jsme do skal Red Rock, jak o nich zpívá Matuška, ale přes noc se to zvrtlo a nasněžilo, tak jsme nasadili směr na Californii a světoznámou klasickou oblast Joshua Tree. Předtím mi ještě Láďa předvedl největší supermarket na jídlo „Mega food“, kde bylo jídlo v skladových regálech, a na nejvyšší police používali vysokozdvižný vozík. Objevili jsme sladkosti - kokínka na váhu, což můžeš, ale neměl bys, ochutnat, než koupíš. Celé státy jsem si pak nekoupil sladké a ochutnával a ochutnával a stále nebyl jistý - koupit , nekoupit? Dorazili jsme do překrásných skal a stromů v Joshua Tree (Jonášův strom). Je to oblast klasických amerických lezců se spoustou těžkých cest hlavně boulderových. Zabydleli se v campu a lezli, běhali, kochali se neskutečnou scenérií a kecali s lezci, hipíkama a cestovatelama. Prolezli a projezdili jsme to tam křížem krážem, a pak se vrátili do Las Vegas (louky). Počasí už bylo ustálené a my dobře vyhladovělí naběhli do kasina Rio na „All you can eat“, což se překládá asi jako „žer, až praskneš“ - to pro nenažrance jako my, nebo „všechno můžeš sníst“ pro normální páprdy. Ve všech casinech je neskutečné množství lidí a automatů, karetních stolů, rulet, sázek na obrazovkách, kde běží sporty a ty můžeš sázet, až se z toho zblázníš nebo všechno projedeš. Zběžně jsem to obkoukl a naběhli jsme do bufetu, který je mezi ostatními nejvyhlášenější pro velký výběr jídla. Zaplatili jsme 6 US$ a vrhli se na pulty s americkou, italskou, amazonskou a mexickou kuchyní, pultem se sladkým a zmrzlinama. Seděli jsme tam asi 4 hodiny a já snědl asi 5 velkých talířů všehochuti od kuřat, krocanů, rýže, brambor, špaget, fazolí, ovoce, zeleniny a sladkého. Po tom výkonu jsem si sliboval, že už nikdy více, ale nakonec jsem to nedodržel a opakoval to za celý pobyt asi l0x. Vrhli jsme se na prohlídku té noční extravagance, která nemá obdoby. „Money is talking“. Na hlavní třídě „strip“ je šílené množství hotelů s hernama v různých provedeních, jako Cheopsova pyramida se sfingou z Egyptského údolí králů, parníky, Disneylandský palác a tisíce dalších. Prolezli jsme pozvolna ty největší casína jako „Caesar’s Palace“, „Circus Circus“, „Royal Club“, „Imperial Palace“, „MGM“, „Aladdine“, „Luxor“, „Excalibur“, „Silver City“ a „Tropicana“. Naběhli jsme do Caesar’s Palace, kde hned u dveří stojí gladiátoři a prochází tam zástup s Cleopatrou. Páprdové sedí u automatů a ládují tam obří kvanta drobňasů. Potom tam jsou za sklem bílí tygři, co s nima dělají šou dva Němci a nechávají je ztratit a pak zase objevit. Kráčíš dál po uličce a nad tebou se mění obloha v průběhu 1 hodiny jako za 24 hodin, tak pochoduješ a na konci už je tma a hvězdičky a velký vůz „big deaper“. Je zcela jinak než u nás. Naběhl jsem do obchůdku s holografií, což je věda na bázi střídání světla a laseru, kdy stojíš před černým obrázkem a podíváš se trochu z leva a je tam hlava chlapa a z prava pes, zespodu nahá ženská, rozběhl jsem se k pytlíku s 20 $, ale když jsem tam hrábl, tak byl pytlík i prachy v obraze a byl tam pes s vypláznutým jazykem. Potom na náměstí řeckých bohů stály sochy z mramoru, ale prdlačky z mramoru, každou hodinu obživly a vykládaly a pohybovaly se a vše dokreslovaly laserové paprsky na „obloze“. Ještě jsme se prošli tropickou zahradou a došli před „Mirage“, kde každou čtvrt hodinu začne výbuch sopky se zemětřesením a lávou na tropickém ostrůvku. Potom přijde klenot atrakcí u „Treasure Island“, kde stojí obrovská pirátská loď v přístavu a piráti vykládají lup, vzápětí přijíždí královská loď a začne boj, střílí se, dynamitem nacpané sudy lítají vzduchem, námořníci se topí, a pak se královská loď se statečným kapitánem potopí a koněc filma. Super. Ještě jsme koukli na létající aztéky v casínu Circus circus a znavení dojeli do kempu pod Red Rock. Narvali jsme do desky ze staveniště a udělali oheň. Odněkud přišli Češi z New Yorku - Jeťák, Olda a František Čech z Košic. Jó ještě v tom Las Vegas žije a vystupuje David Copperfield, co se nechává zabít, svázat, vyhodit do povětří a furt žije. Zalezli jsme dva na galerii, pak se posralo počasí a dali jsme se na jih do Arizony.

Na hranicích Nevada-Arizona je největší přehrada U.S.A. „Hoover Dam“, která zatarasila cestu řece Colorado a je to pěkná masa betonu. Potom do Phoenixu vede cesta, která nemá zatáčky asi 180 mil. Všude jsou křížky, jak to někdo zapíchnul a nevypíchnul. Ráno jsme se zjevili v Tucson a teplota opět stoupla. Je to už pár mil od Mexica, tak i stavby mají typ alla Mexicano. Spousta obrovských kaktusů Saguaro, co vypadají jako doutníky a mají až 15 metrů, rostou všude mezi domy až do výšky asi 1.500 m, potom je v té poušti střídají obrovské borovice a lyžařské středisko Mt. Lemmon. Kdo si chce prodloužit pobyt ve státech a zlepšit angličtinu, může srazit jeden kaktus a „jaj“ - na 5 let má na tuti. Taky jsem tam viděl malinké ptáky jako čmeláci se sosáky 2x delšími jako tělo, aby se dostali mezi ty bodláky ke květům. Ale nebyli to kolibříci. No a nad tím Tucsonem, který leží ve vyprahlé poušti, jsou super skály Mt. Lemmon ve výši asi 2000 m. n. m., což dává dobrou polohu pro lezení, i ve velkém vedru. S klukama z New Yorku, byla prdel a každý den po lezení jsme sjeli na pizzu nebo pivo a kokínka do supermarketu.

Pobyli jsme tam 14 dní a nabrali tři otrhané stopaře, kteří se v duchu „on the road“ beze spěchu a nervozity sunuli domů do Chicaga. V bezpečí jsme projeli tu rovnou cestu do Las Vegas a cestou se zastavili na nejvyšší 14 patrovou indiánskou budovu v poušti Casa Grande, kterou celou postavili z hlíny a kaktusů a vodu tam přiváděli z hor maličkými kanálky dlouhými desítky kilometrů. Ještě jsme se okoupali ve sportovním centru, napásli se v supermarketu ochutnávek a ráno nabrali Františka, který nás už čekal v Red Rock a jeli na „All you can eat“. Trošku jsme to přepískli a museli mě vynést na chodbu, protože se mi z toho přežrání podlomily nohy a zamlžilo před očima. Lehli jsme si na podlahu casína a dívali se po ženských a na nějaké divadlo a kouzelníky. Až jsme byli O. K., dojeli jsme do kempu a říkali „no more“ (ne víc). Zase jsme lhali. Asi týden jsme tam lezli a jednou jsme tam potkali dva hošany z Californie a ti se posilňovali „Marií Janou“, tak jsem si dal dva tahy a lítal jsem tam jako Gagarin v rajské zahradě.

Prsty nás už pořádně bolely, tak jsme se vydali na prohlídku některých národních parků. Opět jsme přejeli hranice s Arizonou, rozloučili se s casínama a mířili na Grand Canyon. Dorazili jsme nad okraj a myslel jsem, že mě odnesou. Ten caňon viděl jako první Evropan Don Garcia Lopez de Cárdenas v roce 1540, kterého tam dovedli indiáni kmene Hopi a prý čuměl jako kráva, jak se má přes tu hrůzu dostat. Já čuměl stejně 15. 3. 1994. Horní jižní okraj je ve 2200 m a dole vidíš úzký pásek Colorada ve výšce 750 m a mezi tím spoustu roklí, polic, věží v různých barvách a šutry od vápence po žulu a večerní slunce, které vytváří na celém západě brutální estetický zážitek, to dobarví do maxima. Vychrněli jsme se na parkovišti a po cestě zvané Bright Angel jsme nastoupili asi deseti kilometrové klesání s převýšením jedné míle. Měli jsme trochu problémy s rangerem ohledně placení, protože jedna noc v Canyonu stojí 20 doláčů a kdo by to platil. Ukecáno a večer jsme se kladli mezi nizounké keříky na polici, což jak jsem se předtím dočetl je oblíbená místo a rejdiště škorpiónů a chřestýšů. Kluci usli hned, já se chvíli potil v zapnutém spacáku, pak jsem si řekl hryzne, nehryzne „sral to pes“. Ráno jsme nadimenzovali 60 km túru na severní okraj s převýšením 1900 m, zcela hotoví jsme asi v deset večer upadli do spánku, už jsem si na příšery ani nevzpomněl. S Františkem jsme další den belhali „piano“ nazpět a Láďa fičel pro auto a dovezl ho na místo výstupu. Další den jsme se snažili vsomrovat na „Meteor Crater State Monument“, kde trénovali pánové Armstrong a spol. na výstup na Měsíc. Bylo to neúměrně drahé, tak jsme se přesunuli do geologického zázraku zkamenělého lesa (Petrified Forest), kde leží klády zkamenělých stromů a další petrografické skvosty. Pak už mi srdce plesalo radostí, protože jsme se blížili do obrovské indiánské rezervace Navajo. Oni ti indiáni fakt dostali ta nejméně úrodná místa, sem tam vidíš jakž takž louky pro koně a krávy, ale oni jsou stejně líní a tlustí jak furt lozí okolo supermarketu a na lístky si kupují hromady piva a pak tam klimbají a s Vinnetouem nemají moc společného. Mají furt v palici komplex ukradené země. Patří jim tam pár super míst jako Canyon de Chelly, Monument Valley a další. Tak ten první to je pecka. V náhorní pískovcové plošině vytvořila řeka zářez ve tvaru „Y“, ten zářez je hluboký 300-400 m a boky jsou tvořeny kolmými a převislými pískovcovými stěnami a pod nimi si dělali obydlí (Pueblas) indiáni, která vypadají jako Vlaštovčí hnízda. Je jich tam stovky a na to vše koukáš z vyhlídek nad údolím. Červené skály, vítr, koně a vidina indiánů z toho dělá super požitek. Pak je tam jedna osamocená věž Spider Rock, která je zasvěcena Manithuovi, indiánskému bohovi, a taky tam točili western „Mackennovo zlato“. K jednomu obřímu pueblu jsme sešli dolů do údolí (White House), pobíhali tam indiánské špinavé přívozské děti a rodiče se snažili prodat prachatým lidem svoji kulturu, jak nás viděli, ani se nesnažili. Sfoukli jsme to za den a jeli na sever do „Marlboro Country“. Táhli jsme se do 191 state road na Utah, což bylo přímo na sever. Naráz se začaly vynořovat z roviny špičaté 300 metrové věže a masívy a já viděl ty místa, kde točili můj nejoblíbenější film „Tenkrát na západě“. Jak jela Claudia na Sweetwater, a jak se jí vozka smál „Sweetwater, taková díra“. Byla to díra, ale megasuper. Práskali jsme tam snímky jako šílení a ještě byla, jak fotografové říkají, „dramatická obloha“ a okolo pobíhali indiánští koně.

Na večer jsme dorazili do Moabu, které patří mezi americká vyhlášená „Young sport city“. Můžeš tam dělat všechny sporty, na které si vzpomeneš, ale hlavně neopakovatelný „Slickrock“ pro horská kola, auta a motorky. To člověk jezdí jen a pouze po pískovcových kamenných dunách se super sjezdy a výjezdy, skoky, policemi a táhlými stoupáky. Láďa nás potěšil a půjčil nám kolo, tak jsem si dal asi 20 km štreku po té kráse nad Coloradem a Green River. Na parkoviště se sjelo asi 500 aut a z nich borci vyhazovali Kleiny, Cannondaly, Scotty a všechny super značky horských kol, štelovali to, hecovali se a trumfovali. Moab je východiště do Arches N. M., což je národní park se spoustou pískovcových oblouků a oken a věží, ale hlavně těch oblouků, které mají jména jako Delikátní, Dvojitý, Navažský, Černý, Obložní atd. Udělali jsme si pár treků a začaly nám docházet síly duševní i fyzické, protože nám chybělo lezení. To nás ještě čekala „Země caňonů“ (Canyonlands), neboli měsíční krajina na zemi. Dohrkáš autem na okraj a před tebou černo-červená terasovitá krajina bez jediného stromu a živáčka. Žijí tam jen jedovatí plazi a hmyz a myši, co zalezou pod kámen, tam se srazí jejich dech na stropu do kapiček vody a ty pak slizujou a chčijou krystalky soli a minerálů. Lada odhodlaně nasadil směr Colorado a my za ním s Frantou jak ty poslední lemry. Doplazili jsme se do půlky túry a s pohledem na nekonečnou dálku, kde byla řeka Colorado, jsme se vzdali a nechali si o ní povídat od Ládi, který donesl důkazný materiál - foto od řeky. Franta se chystal na přejezd do práce, která spočívala ve vybírání lístků a lezení v New Yorské oblasti Shawangunks. My s Láďou sedli do vana a vyrazili na Salt Lake City, hlavni město Utahu a Mormonů. Otestovali jsme oblast American Fork, ale byl tam sníh, tak jsme vyrazili až do Idaha k Janě a Tedovi, kde nás čekalo teplo, dopisy a skalky City of Rock. Po jednom dni jsem měl rodinné pohody až nad hlavu a vyrazili jsme do „City of Rock“, což jsou super žulové skalní věže, něco jako menší Ádr. Láďa si tam dovezl ženskou, tak jsem musel spát venku ve dvou spacácích a ani mi nenechal odtaženou záclonku, abych se mohl koukat. Vždycky ve 22.00 h zakašlal jako že už, tak jsem zívl a říkám „já dnes budu spát venku, ani tam není moc zima“, vzal si dvě čepky, rukavice, zimní oblečení a vyrazil do mrazu. Jinak jsme si dobře zalezli a povegetili.

Potom volal Michal Naď, že jede za námi, tak jsme ho naložili v S. L. C. na autobusáku a bylo nás tři. Vnutili jsme se k jednomu Amíkovi v centru, nakoupili piva a udělali si super flám, který neskončil jen u piva a pokračoval do rána v rozhovoru „What about we spoke before“, což je absolutní nesmyslná věta. (P. S. netřeba chápat). Nějak se zvrtlo počasí a v okolí napadl nový sníh, tak jsme po zastávce v Big Cotton Wood Canyon opět dorazili do Las Vegas a vyhřívali se na teplounkých Red Rockských skalách. Pobyt tam jsme ukončili u bedny piva a obligátními přežíračkami v Rio casinu. Potom jsme jeli směr Mt. Charleston, kapičku na sever od rozžhaveného Vegas. Cestou jsme se ukládali ke spánku, já ještě močil u auta, když přijelo auto a z něho vylezla úplně nahá opravdu překrásná ženská s obrovskými prsy. Ještě s šuldou v ruce jí koktavě říkám „dobrý večer“. Ona na to „čau kluci, chcete si zašoustat?“. To uslyšel Láďa vevnitř a už se k ní hnal v decentních tepláčkách od vazelíny. „Já jsem Linda“ a „já jsem Vladimír“. Holka vyšpulila zadek a Láďa ji začal, jak on říkal, připravovat. My s Michalem nervózně skákali za „Vanem“ s nabitou brokovnicí a volali „Láďo, prosím Tě nemrdej, my máme strach“. Linda říkala „kluci, pojďte si taky přihodit“. Potom z auta vylezl stařík-řidič a začal se na ně dívat, což se Láďovi moc nelíbilo a poslal ho do auta. Holka Linda na to ukončila hrátky a se slovy „sorry“ odjeli. Až potom nám kluci řekli, že to byla zřejmě prostitutka, kterou si děda zaplatil, aby se mohl dívat. Škoda, mohlo to být příjemné zpestření a byla půlka dubna. Zalezli jsme si na Mt. Charlestonu což je spojení Buoux, Volx a Manína, vylezli si na 3.700 m vysoký Charleston, kde bylo spoustu sněhu a z vrchu bylo vidět Las Vegas se 40ºC vedrem. V poslední partii výstupu byly borovice, ale zcela zkroucené s tlustým kmenem a šíleně tvrdým dřevem. Lidi nám tvrdili, že jsou staré až 400 let.

Projeli jsme Fire Canyon, kde byla spousta skal a památek na předkolumbovské indiány. Začalo se nepříjemně oteplovat, tak jsme jeli na sever do Virgin River Gorge a St. George v Utahu. U toho St. George jsme zajeli za město, kde měli své stany homeless, tak jsme mezi ně zaparkovali a šli spát. Kousek od toho fleku byly skalky, tak jsme tam šli a začali se rozhýbávat, když tam přijeli místní lezci a jedna kočka nás poprosila o pomoc, jestli ji prý nemůžeme helfnout s krabicí piva, což nebyl problém, potom si nás zavezla domů a my u rodinného bazénku popíjeli další piva a ženy v domě chystaly pro nás tři a další dva zhulené hošany hostinu. Napásli jsme se jako hovádka, nacpali černý chleba za trička a se slovy díky vyjeli do Zion N. P., kde je spousta super soutěsek, řek, věži, lesů, prostě obří Adršpach.

Prolezli jsme tam pár pochodů, ale počasí si hrálo jako u nás na jaře a bylo k nule a sychravo. Zkusili jsme zajet trošku do vnitrozemí Utahu do Bryce Canyon N. P.. Tento park se jmenuje podle mormonského farmáře, který se tu snažil uživit, a říkal o místech, kde se pásl jeho dobytek „Toto je pekelný místo, leda tak dobrý k ztrácení dobytka“. V době znárodňování mu to vláda vzala a udělala z toho park, který nemá obdoby. Jsou tam červeně, bílé a různě zbarvené věže a soutěsky zvané hoodoos, jak to tam vytvářel vítr, déšť a zima. Geniálně krásný kus země.
Protože bylo mlhavo a napadl sníh, nechali jsme si to až na podzim. Naskočili do auta a mizeli na Salt Lake city k Stanleymu, kde nás čekalo polomilé přivítání jeho přátel. Nakonec to dopadlo dobře, Zašli jsme na „All you can eat“ pizzu, spravili si chutě, zapařili, prošli si celé to čisté město, které spravují Mormoni, neboli bratři a sestry církve Ježíše Krista svatých posledních dní, kteří byli vyhnáni z východu a jejich vůdce zabit. Všichni tam chodí v oblecích, jsou úslužní, a jak tě odchytí, nemáš šanci, hučí do tebe jako do kozy. Každý má cedulku a je ti vždy k pomoci, ale něco za něco. Nepijou, nekouří a ne…., jen v případě dělání nových Mormónků. Otravují život všem Ne a anti-Mormonům, My se stavili do jejich svatostánků, ale jinak ochotní bratři a sestry o nás nejevili zájem. Dáchli jsme si a vyrazili do American Fork, což je soutěska pojmenovaná podle potoka do tvaru vidličky. Okolo jsou zasněžené hory a my tam campovali s Australanem Johnem a Oliverem z Passau, který se připravoval na americký superzávod horských kol v Californii – „Kamikadze“. Jeden večer se tam u našeho místa shromáždilo 6 policejních aut, zkontrolovali nás pohledem a podivili se, že nepijeme pivo. Za chvíli přišli zpět a donesli 24-ku piv a 5 dobrých německých lahváčů. Zabavili to mladým, co tu chodí pařit pryč z domovů rodičů a není jim ještě 21 let, což jsme přivítali všemi padesáti a na počest tě americké policie jsme to vše vypili.

Lezli jsme, dělali túry a pak se posunuli jižněji do Rock Canyon u Prova. Láďa začal být divný a nakonec nám řekl, že už jede dále sám, že prostě končíme. Tušili jsme to, tak jsme rozhodovali co terazky, šli jsme do města na kokínka do supráče, stopíkem bez mávání nás vzaly 3 krásné holky, nasladili jsme se, zavolali do Denveru Tomáši Etzlerovi, ten nám dal zelenou. Tak jsme se sbalili, já věnoval své kolo, co jsem si koupil v Idahu komusi v S. L. C., sedli jsme na autobus s obřími batohy a jeli na Denver. Po 550 mílích (x 1,6=km) nás tam čekal známý ostravský opilec, šílenec, horolezec Etzler. Krásně se nezměnil. Nacpal nás do auta jeho ženy, odvezl do hospody, kde dělal, koupil nám jídlo a moře piva. Ano ten Etzler Tomáš, který se udobřoval se svou krásnou ženou Magdou a říkal jí doma v Ostravě „drahoušku, já skočím pro láhev vína a uděláme si krásný romantický večer“. Odešel a ozval se za týden z Polska, nutno podotknout, že odešel v papučích a s 50 Kčs v kapse. Potkal se venku s klukama, co jeli pařit do Polska na dívčí koleje. Hodili ho do kufru a on tam potom dívky a chlapce udivoval svými fyzickými, alkoholickými výkony. Tomáš byl skvělý, vařil nám, platil pivo a za dva dny jsme koupili auto na inzerát. Na schodech těch lidí jsme sepsali kupní smlouvu a značku vyřídili, a za 10 minut jsme už fičeli našim zeleným šílencem Fordem Escortem za 475 $, kterému nešly otevřít pravá dvířka po bouračce, na Boulder - další studentské super město. Boulder je kousek od hlavního města a obě města jsou asi 1600 m. n. m. v podhůří Skalistých hor, které vám stále překáží ve výhledu na západ.

Boulder jsme si oblíbili hned první den. Zašli jsme na hlavní třídu, která se hemžila krásnými ženskými z celých států, co tu studuji na prestižní „University of Colorado“. Je tam spousta galerií, podivných restaurací s mongolskou, ruskou, vietnamskou kuchyní. Bouchli jsme sebou na louku před školou Jacka Kerouacka, okolo hráli hippies na nástroje, kouřili, chlastali a potulovaly se tam krásné postavičky jako černoch s židovskými pejzy a fousy s papouškem na rameni a kluk s dradlockama v pytli a krajkovou sukní, naboso s pytlem od brambor na zádech. Tam se tvoří světová avantgardní móda. Přisedly si k nám dvě krásné holky z východu z Caroliny, vykládali jsme, až nám došly témata, rozloučili jsme se a my koukali, jak je ta Amerika otevřená a okolo chodili intelektuálové, nuzáci, hippies a normálňáci. Projeli jsme Eldorado Canyon, trošku polezli a vyrazili do Skalistých hor na turistiku. Usídlili jsme se ve „free campu“ pod úžasnou čtyřtisícovkou Longs Peak a brzo ráno jsme vyběhli. Došli jsme pod stěnu zvanou Triangle, kde je Chasm Lake, a vyběhli na protější horu Mount Lady Washington (4048 m) a čuměli na tu trojúhelníkovou stěnu Longs Peak. Byl čas, tak jsme vyrazili na něj. Potkali jsme jen sněžnou slípku, která se ale zimou skoro nehýbala, a potom dobrovolníka horské služby asi 70 letého maníka z Bosny, co žije asi 20 let v U.S.A. Cesta na vrchol byla zamrzlá, tak jsme to vzdali a sklusali dolů do campu. Ještě jsme projeli nejznámější kaňon Boulder Canyon, kde provozoval své šílené lezecké problémy John Gill, zakladatel Free Climbing.

Byl květen a bylo krásně. Otrávili jsme Etzlera s ženou ještě jednu noc v jejich denverském bytečku pod Rock Mountain a švihali po dálnici okolo leteckých základen v Colorado Springs, kde jsou taky významné každoroční závody na kolech. Město leží pod obrovskou horou Pikes Peak, kde můžeš do bezmála 4.400 m vyjet autem, když na to máš, my jsme mu dali pohov a valili na Canon City, kde byl krásný kus skal Shelf Road. Byli jsme tam asi 10 dní, skoro sami, na bezva louce pod skalama jsme dělali ohníček. Sem tam jsme potkali lezce. Jednou jsme poseděli s klukama z Jižní Afriky, co nám vykládali o neskutečně kráse jejich země a okolních států. Takže pro rasisty a příznivce mongoloidní Afriky, tito dva chlapci byli poradci pro atomový vývoj v New Mexico a byli bílí jako Norové. Byl s nima Jim z L. A., kterému bylo naše setkání poté osudným. Taky nás pozvali na party s pivem tři lezci z Denveru a zdáli jsme se jim tak „fany“ a príma, že nám dali spoustu jídla, peníze a další důležité věci. V té době jsem měl asi 63 kg a l,20 US$ na den s benzínem, což vyšlo na hrnek rýže na den. Furt jsem viděl před sebou tu cestu kolem světa. Potom jsme prodali bágl a zašli se napást do „Pizza Hut“.

Přežráním znavení jsme sedli do našeho zabláceného auta a vydali se jako Sal a Dean v „On the road“ na východ. Brzo jsme opustili hornatou část Colorada a vrazili do hrůzně rovného Kansasu. Když koukneš na mapu, tak státy jsou rozděleny do tří rovných pásem. Krásné západní státy, plné hor, pouští, přírodních zázraků, humus, krávy, pastviny, kukuřice se srdcem v Kansasu, a pak lesnatý východ s přícmrdky, bažinatou Floridou a hornatým SV. Tak do toho humusu jsme vjeli a trvalo nám 2 dny, než jsme to prokousali, pole, pole, krávy, farmy, bez kopečku. Ještě nás zastavili fízli. V Americe nesmíš vypínat motor, hýbat se, když tě zastaví. Musíš mít ruce na volantu a čekat na pokyny. Jedno pivo v autě a končíš brigádu. My čekali, šerif se nad námi ohnul a bylo mu vše jasné (chybně). Dva vlasáči v kraťasech s bordelem v autě. Majitel ať vystoupí z auta, byl jsem to já a jediný papír co jsme měli, byl ten kus hadru od majitelů, vystoupil jsem okýnkem. Papíry ho nezajímaly, viděl náš zjev a byl si jistý postupem, až nás zabásne za tuny drog. Měl smůlu, protože u nás by nenašel ani kapky piva. Zavolal další auto s cvičeným psem, který byl zfetovaný, čmuchal všude, kde se dalo. Omluvili se nám a za chvíli jsme už juchali v Kansas city, protože nás předjeli kluci na motorce a z kapsy jednoho vypadly peníze přímo na naše auto. Zastavili jsme, sebrali 21 US$ a juchali ještě víc při hrozném country, co dávali v rádiu, protože tam jsou jen a jen farmáři, tak tam hrají to brutální „country music“. Radši jsme jeli potichu. Hrabali jsme to po 70 east, ve státech jsou cesty označeny jen podle čísel a směrů jako 30 west, 35 north. Prorazili jsme hranice s Missouri, kde žil a tvořil Mark Twain neboli Samuel Clemens. Jako byste švihli proutkem, všude vyrostly stromy - listnaté, krajina se zvlnila, vznikly řeky a jezera, trošku jako Šilheřovice, ale na území 2x větším než ČR. Dorazili jsme do St. Louis s obrovským ocelovým obloukem Arch Gateway, který ční nad městem jako obrovská věčná duha. Přebrodili jsme řeku Mississippi, která se tam stéká s Missouri River; tak tam žil Tom Sawyer a Huckleberry Finn, co koukali na parníky, dělali bordel, kouřili, kradli a vše co k nim patřilo.

Začali jsme být otrávení z jízdy, tak jsme na to dupli, noci jsme trávili na odpočívadlech u auta na zemi a profičeli nudné prérijní státy Illinois a Indiana, které se lišili jen jménem, a byly sídlem prérijních indiánů. Kentucky, po 4 dnech, nás konečně čekaly první skály typu Adršpach. Tam se začíná zvedat Appalačské pohoří, což jsou po dlouhé době první kopce. Kentucky je hned po Alasce oblíbené místo pro divokou vodu. Zafuněli jsme do Red River Gorge, auto bylo po štrece unavené, tak jsme mu dali 10 dnů pohov. V listnatých lesích tam jsou skály, stezky pro cyklisty a turisty. Byl zrovna Memory Day, tak se tam sjelo spousta odpočinku chtivých Američanů a oni ti zhovadilci vyhazovali celé pytle nenačnutého jídla, tak jsme to sesbírali a měli se pár dní O. K. Kdekoli na východě může člověk spát u cesty, chodníčku ve vzdálenosti 100 m. Tak jsme tam campovali, lezli, turistili, koupali se v potůčcích, kde žili pstruzi a raci. Jednou jsem si půjčil prut a rybář vedle mě chytal jednoho pstruha za druhým, na stejnou návnadu - já jsem pak ještě v Wyoming zjistil, že pstruhům asi smrdím. Ukončili jsme pobyt v Kentucky a přesunuli se do West Virginia. Od toho rybáře jsme aspoň vysomrovali pivo a utopence, vše dobarvovala veselá rodinka asi 20 m od nás. Tatínek kouřil trávu a zapíjel to whiskou, maminka nebyla pozadu a nabíjela mu kulovnici a terčíky volně stavěly jejich dvě děti, za hrozného křiku metalu z magneťáku. Příští den už jsme obkukovali největší obloukový most v U. S. A. Na New River George, kde jsme byli 14 dní a koupali se v hrozném jezeru Summersville Lake, lezli, lezli a lezli, potkali jsme tam ogary ze Zlína - Kunďabu (nejgeniálnějšího cestovatele), Staňu a Zlíno-Američana Alberta. Společně jsme prošli ilegálně na zavěšené lávce pod mostem, ve výšce Washington monumentu a dvou Soch svobody, což je moc vysoko a moč padala asi 20 sec do vod New River. Na východě je průser vlhkost, stačí hodinový deštík, a pak je v okolí 2 dny jako v sauně. Klukům pomalu končil tříměsíční pobyt, tak jsme se rozjeli svými směry. Oni na škopka a my na východosever. Lepíši se vypařili a my přejeli na Seneca Rock, kde jsme strávili jen odpoledne pod skalami, co vypadaly jako 10x větší žulové Sušky. Horko, vlhko, bouřky nás stále pronásledovaly, tak jsme se rozhodli pro kulturu. Směr hlavní město Washington City D. C. Ukrojili jsme kus „Virginia“ a vjeli do města. Bylo asi 30ºC a my to brali po molu od obří sochy Lincolna, přes Memory of Vietnam, památník tvaru tužky - Washington monument a dále Capitol U.S.A., podle něhož jsou okopírované všechny „capitoly“ jednotlivých 50 států. Ve Washingtonu je super, že skoro všechny muzea jsou zadarmo, tak jsme vlezli do muzea NASA, Natural History, kde jsme 2x fascinovaně čuměli na film o pavoucích, co chytali hmyz, ale i ryby a ptáky. Prolítli jsme Art muzeum, a pak se šli kouknout na Billa Clintona, on však měl tu kuču, Bílý dům, zamknutý & nezdál se mi nijak výjimečný. Tak jsme ten ministáteček plný černochů a Číňanů opustili a projeli Maryland až do obrovské sedlácké Pensylvánie. Je to docela fajn kopcovitý stát, plný čistých řek a lesů.

Po půl roce jsem dorazil do státu New York asi 3 hodiny cesty od N. Y. City do New Paltz. Toto místo je velmi významné 1) jsou tu skály Shawangunks, kde lezou všichni, co přijedou z Evropy a nemají chuť strávit čas v N. Y. City, tak tam nechali svoje problémy - John Gill, Patrick Edlinger, Jerry Moffatt a jiní. 2) super příroda na kolo a túry, 3) další sportovní studentské město, ale hlavně tu bydlí geniální člověk Čecho-Slováko-Američano-Italo-Poláko-Rus Franta z Košic. Dělá tu správce skal a má rád, když ho navštíví chudé, nenažrané vyžírky. Bydleli jsme v jeho chatičce, František nás zásoboval jídlem, pitím, videokazetama, ženskýma. První večer jsme zašli do baru, kde byla slezina homosexuálů, kteří měli ve městě olympiádu. Kluci si mohli oči vykoukat. Já se poprvé napil tolik piva, že jsem se pozvracel u Frantovy chatky a on musel ráno vzít sekačku a pokosit tu „kosu“. Vzal nás i na party, tak jsem napekl placky a Amíci se oblizovali jako krávy. Potom jsme jeli na pár dní na výlet přes státy -Connecticut, Massachusetts, Vermont do New Hampshire na skály. Stát New Hampshire má heslo „Free is life“, tak tam nemusíš mít pojistku na auto, která je v jiných státech povinná. Jó, každý stát má státní motto, vlajku, píseň, ptáka, zvíře, fosilii, hmyz, … hrůza. Příroda v tom rožku státu je podobná divočejšímu Slovensku. Franta už tam znal hospodu s pizzou zadarmo, tak jsme se najedli a jeli zpět domů, do chatičky.

Byl začátek července a holky, Petra a Petra, nasedaly do letadla Praha – Helsinky - New York. My se rozloučili s Frantou a jeho holkou Tarou, která byla třetí za náš pobyt. Hold Češi nejsou žádní babráci, zato o amerických mladících by se daly psát romány o jejich neschopnosti. Nechali jsme auto v klidném Bronxu a dojeli si pro ty naše babáče na letiště J. F. K. Večer auto kleslo o 10 cm a my přes most George Washington nasadili směr „West“ přes New Jersey, stát zahrad, Pensylvánii, Ohio, Indianu na „krásnou“ Odyseu do Chicaga a dál na západ. Holky povídaly, my povídali a za 3 dny jsme byli ve městě italské mafie a českého starosty - Čermáka, co bojoval s mafiózou Numero Uno - Al Capone a dostal ho na Alcatraz v San Francisku. Chicago je slušné město plné černochů, mrakodrapů, je čisté a z Michigan Lake tam stále vane príma vlažný vítr. Nevím, jak je to příjemné v zimě. Je tam nejvyšší mrakodrap na světě - 433,5 m vysoký, s anténama až 520 m. Potulovali jsme se pod ním a snažili se tam gratis vplout. Bohužel. Potom nás čekaly další dva dny. Illinois, Iowa, Jižní Dakota, to už jsme jásali, neboť tam je první zajímavost a za řekou Missouri začíná „Západ“, kde operovali Kalamity Jane, Jassy James a jiní milánkové. Tak to první místo, co nás zajímalo, bylo „Badlands N. M.“, což je pěkná podívaná, země se tam kapičku probořila a vznikly tam kaňony a věžičky ze zpevněné hlíny všech barev. Holky už po 5 dnech v autě nevěřily, že nějaký západ existuje. Taky jsem byl rád, že jsem tam, zpět. Pobíhají tady bizoni a další zvířata. Hned za tím jsou Black Hills, kde je nejpitomější stupidita americké hrdosti „Faces of American Presidents“, tváře presidentů Washingtona - Jeffersona - Roosevelta - Lincolna vytesány do skály v nadpřirozené velikosti. To se dá, ale večerní show je hrůza: řečník stojí v amfiteátru a vykládá historii U.S.A., presidentů a stavby, nakonec všichni zpívají hymnu, brečí, ukazují Victorku, pak se zhasne a jdou spát. Hned za tím jsou krásné skály Mt. Rushmore Needles. Zabydleli jsme se na Breezy Pointu a koupali se, a lezli po nádherných žulových věžích. Byli jsme tam zcela sami, dělali ohníčky a já byl nejklidnější a nejspokojenější v mém životě. Vjeli jsme do Wyomingu, státu kovbojů, pustin, drsných farmářů, čistých krásných hor. U indiánské reservace Wind River jsme zajeli do Sinks Canyonu, což je geologický, lezecký a rybářský ráj. Jsou tam nad sebou uspořádány pískovcové, vápencové a žulové stěny. Řeka je plná ryb, kterým však smrdím - asi. Přijeli tam kluci z New Yorku a vytřeli mi oči. Každý den si na hodinku odběhli k řece a přinesli 20-40 pstruhů. Byli to zase Olda, Jeťák a Spa, jednu chvíli nás tam bylo 14 Čechů. Tak jsme podávali lezecké a žrací výkony a přesunuli se do Wild Iris, asi 40 mil od Sinks ve výšce 3100 m. n. m. Tam jsme probendili asi týden a obě naše ženské si (od lana) udělaly úraz z lezení – jedna prsty na kost propálené od lana a druhá spálené lýtko při pádu. Šikulky.

Prolezli jsme si prsty, a tak jsme vyrazili na turistiku. Dojeli jsme do Jacksonu, což je cowboyské město ala divoký západ. Nad tím Jacksonem je Grand Teton, hřeben čtyřtisícovek stoupající z roviny a na druhé straně padající do Idaha, kde ta rovina pokračuje. Okoupali jsme se v Janny Lake, které vypadalo jako Štrbské pleso, akorát voda byla snesitelnější. Zaregistrovali jsme se u rangera a ráno v jednu hodinu vyrazili na túru. Vyběhli jsme s čelovkama do spodního sedla, kde bylo pár campů, tábořišť. Na moréně ledovce jsme rozbalili stan, nechali tam nedůležité věci a šli na skoro nedobytný Teton. Ve 4tisícovém sedle je asi nejpanoramatičtější záchod na světě. Za jedním šutrem je ohrádka a v ní klozet. Sedneš si na něj, hlava ti kouká ven a vidíš do Idaha a na okolní svět - hory. Kocháš se a ser....., vykochali jsme se a začali stoupat do horního sedla, bez zbytečných zatáček. Tam už byla pěkná kosa a výška 4.000 m. n. m. Navlékli jsme sedáky a lano a vyrazili na posledních 200 výškových metrů, v super expozici, terénem II - III U.I.A.A. Trochu jsme se zamotali, ale kolem poledne jsme seděli na vrcholku 4.197 m vysokém a okolo bylo krásně jasno a viditelno. Na 2x jsme slanili, sestoupili do dolního sedla, sbalili stan a s občasným koupáním v ledovcovém potůčku, v kterém voda měla teplotu kolem -2ºC, jsme dorazili k autu. Kromě hordy lidí jsme potkali pár paroháčů a černého medvěda. Zjevně mu nevadilo, že na něj koukáme - pro samé válení se v borůvčí a požírání, si nás ani nevšiml. Potom jsme se přesunuli do nejstaršího národního parku Yellowston. Bylo tam přelidněno jako v New Yorském metru. Prolezli jsme všechny přírodní neskutečnosti, gejzíry, horská jezírka, řeky, krasové terasy, bizony. Síra, pára, voda, smrad, krása. Vyčkali jsme si a viděli vystříknout největší Grand gejzír do výšky 60 m po dobu 5-7 minut. Moc hezký byl Grand Canyon of Yellowstone s horním a dolním vodopádem. Ten horní je asi 100 m vysoký. Nejkrásnější byly Hot Mammoth Springs, terasy na obrovské ploše 3 kaskádami krystalů, s čoudícími dírami a prameny s vřelou vodou. Severní část parku je v Montaně, čímž jsme vjeli do pásu nejsevernějších a nejkrásnějších států U.S.A. Montana je velká jako Německo a má asi 800.000 lidí, dává to obrovskou možnost toulat se v krásné přírodě zcela sám. Podle toho vypadá i hlavní město Helena, jako Nový Hrozenkov, nebo Velké Strašecí. Přejeli jsme celou Montanu na sever do oblasti prérijních indiánů Black Foot a Flathead, do Glacier N. P., což je krásná oblast plná ledovců, jezer a hor. Tento park dostal jméno podle množství (60) ledovců a díky Yellowstonu, který zabrzdí milióny turistů, je tam klid a málo lidí. Prohlídli jsme si Jackson Glacier a udělali dvě túry na třítisícové sedla, nasbírali spoustu borůvek a usídlili se u Flathead řeky. Další den jsme se jeli podívat na hranice s Canadou, ale neměli jsme víza, tak jsme neprorazili. Sever se nám moc líbil pro klid a super přírodu, tak jsme si tam ještě dva dny povegetili u jezera Koocanusa a projeli nudlovitým severem Idaha. Dostali jsme se do „Every Green State“, vždy zeleného Washingtonu. V tomto státě mají krásný zvyk. Na každých odpočívadlech je občerstvení, kávička a sladkůstky. Když jsi zručný a zastavíš se na 3-4, zvládneš po ránu kvalitní snídani. Projížděli jsme severem a pojídali ostružiny s cukrem. Po dlouhé době jsme si dali pivo, které jsme našli u skal. Začali jsme klesat na jih po 4000 mílích jízdy na západ. První místo bylo Seattle, město hudby, lodí, doků. To jsme jenom projeli a dostali se na poloostrov Olympic, kde je stejnojmenný národní park, který zahrnuje deštný prales, vždy zaledněný vrchol Mt. Olympus a krásné pobřeží Pacifiku! První jsme se prošli v deštném pralese, kde jsou obrovské až 100 metrové jedle a bolehlavy, krásné, zeleným mechem porostlé stromy, pařezy. Ty nejstarší stromy mají až 550 let. Člověk si tam připadá jako trpaslík ve strašidelné pohádce.

Mt. Olympus jsme vynechali, protože jsme neměli mačky, a tak jsme sjeli na pobřeží divokého Pacifiku na místo Oil City. Odtamtud to už byl jenom kilometr k oceánu. První tam narazíš na hromady vynesených stromů kvalitně ohoblovaných a vybílených. Nebyly to žádné třísky, ale klády jak domy, které vyneslo moře. Šli jsme po písčité pláži, pozorovali kraby, hvězdice, racky. Potom se to změnilo na skalnaté pobřeží se spoustou věží v moři. Okoupal jsem se ve studeném a málo slaném oceánu. Po tom pobřeží můžeš udělat až 40 - 50 km túry na několik dnů. Jediný problém je příliv a odliv, který je až několik metrů. Koukli jsme na obří cedr, v průměru měl tak 25 metrů, a jeli na jih na pobřeží, kde jsme si vyhlídli místo mezi kládami vynesenými na břeh. Vychutnávali jsme západ slunce, udělali si ohýnek a romantičili. Potom jsem si všiml, že rybáři, co stáli v gumových oblecích po pás ve vodě, vyhazují menší kusy na svobodu. Nejsem příznivec zabíjení, ale mořskou rybu jsem ještě nejedl. Zaběhl jsem za nima a oni svolili a vždy na mě mávli a já naběhl pro rybku. Byly dost veliké a chutnaly super. Vytáhli jsme spacáky a uspaní příbojem přežili noc na Pacific Coast. Trošku jsme sjeli na východ, ale jinak jsme mířili na jih. Náš cíl byl Mt. Rainier, osamocená rozložitá zaledněná čtyřtisícovka, která je většinou stále v mracích. Od vrcholu spadají obrovské, dlouhé ledovce na všechny strany. Trekovali jsme v okolí a viděli asi 100 m vodopád Comet Fall, potom se na pár minut objevil mezi mraky kopec a vypadalo to jako bychom stáli v kině před obrovským plátnem, na které je promítán fantastický film. Pak se to zase zatáhlo a my se šli napást borůvek a sledovali zblblé americké turisty, kteří cvičili na sněhových polích pády s mačkama a cepínama a takto trénovali na svůj vrchol, za který zaplatili velké dlouhé peníze. Těch borůvek tam bylo tolik, že tam sedím ještě dodnes (ve snech). Okolo chodili Amíci a nevěřícně sledovali, co to jíme, a ptali se, zdali to nemůže být jedovaté, protože oni si vše kupují hygienicky balené v obchodech za patřičný obnos.

Potom nám srdíčka začaly trochu tlouci, protože jsme se posunuli na Mount St. Helens National Volcanic Monument. Určitě jste četli o výbuchu této třítisícovky v roce 1980, a to 18.5. Výbuch byl očekáván, ale ne v takovém hrozném rozsahu. Sopce ulítl asi 400 m vrcholek a prach obsypal okolní města až po Seattle do několika centimetrové vrstvy a v okolí sopky byly zničeny spousty lesů a celou zem obletěl sopečný prach. Viděli jsme dokument o sopce a byl tam nějaký hrdinný Amík, asi 80-ti letý pan Truman, co odmítl odejít, a nyní vede nad jeho domem, který je zasypán 40 m vrstvou lávy, trasa = Truman Trail. Museli jsme se zaregistrovat a na večer dorazili do výchozího campu. Přespali u hajzlíků a brzo ráno po 2 a půl hodinovém výstupu vylezli v bezva lávovém svahu na okraj. Byla inverze a sopka mírně čoudila, úplně jsem si říkal „ted“, teď bouchne, mé zážitky se začaly překrývat, už jsem byl 8 měsíců ve státech a furt vše krásné. Nad inverzními mraky jsme viděli Mt. Rainier a Oregonský Mt. Hood na jihu, a pak jsme se okoupali u jezera pod sopkou, vysomrovali jídlo a vyrazili na nejznámější americkou oblast volného lezení Smith Rock. Jsou tam nejtěžší cesty, co tam udělal Francouz Jean-Baptiste Tribout a další Frantíci, kteří si tam udělali domácí super oblast. Bylo tam moc horko a trochu dusno v autě, tak jsme tam polezli jen týden, zatímco někteří tam zůstávají i měsíce. My tam objevili jiný poklad. V supermarketu našli místo, kde dávali kávu a zákusky za dobrovolný poplatek. My tam hodili cent a sežrali vždy plný tác dobrot. (l cent = 30 halířů). A zajídali to ořechy a čokoládou. Zajeli jsme ještě k Crater Lake, což je obrovská sopka zalitá průzračnou vodou. To vše vzniklo tak, že moc dávno z té sopky chrlila láva a střílelo to a až ta hora vystřílela všechen svůj vnitřek, tak se normálka propadla do sebe, a pak za čas to zase bouchlo a vznikl v ní takový malý ostrůvek jako jícen, a pak se to zalilo vodou a je to bezodtoká propadlina a ta voda je modrá, že nevíš, jestli koukáš do nebe nebo do té vody. Tam jsou vysazeny uměle jen nějaké ryby, jinak tam nic nežije, prošli jsme to dokola a vyrazili na zlatou Californii. Dorazili jsme tam na noc a kromě uvítacích tabulí „Tož vítajte u nás“, tam stála celnice a nápis „Kontrola zemědělských produktů“. Nemůžeš tam totiž vůbec dovážet čerstvé ovoce a zeleninu, a tak to potom vypadá tak, že zblblí Amíci tam odloží jabko a banán z Oregonu a ty jsou ve jménu zákona zabaveny. Vyšel voják a lenivě se zeptal, jestli vezeme jídlo. Tak jsem tou nejlámanější angličtinou řekl „Dobrý večer, my nerozumět“, chvíli něco hučel, pak kývl ve směru California, jako že máme jet dál. Auto bylo plné jablek a banánů. Usídlili jsme se na prvních odpočívadlech, kde jsem si přečetl, že jsme v místě tektonického zlomu a jsou zde časté otřesy. V noci nás trochu budila liška a ráno zemětřesení. Bylo malé, ale byl to příjemný pocit volnosti, protože jsme leželi přímo na zemi.

Prvním velkým cílem byl Red Wood N. P., kde se vyskytují nejvyšší stromy na světě, podle nichž je park nazván. Jsou tam tři extrémně vysoké stromečky i ten nejvyšší na planetě 111 m vysoký kousek, potom ještě 3. a 6. další obříci jsou taky v Austrálii a Brazílii. Redwood je podobně jako Olympic ve Washingtonu složen z pobřeží a deštného pralesa. První jsme si prošli oceán s úchvatným odlivem, chtěl bych někdy vidět 15 metrový odliv na severu Canady. Na noc jsme vyšplhali autem na vyhlídku nad skalnatým pobřežím, seběhli jsme k vodě a tam jsme viděli normálka lachtany, neboli mořské lvi ve velkém množství jak loví ryby a furt na nás koukají a jen tak polehávají na pláži. Bylo tam i pár jejich koster jako důkaz složitosti a nemilosrdnosti života. Něco podobného jsem pak viděl v Indii, ale mezi lidmi! Chodili jsme jako u vytržení, všude fůry pelikánů s jejich zobany, co skákali šipky z výšky do vody a nabodávali rybky, taky plno alek, racků a mořského orla, co sebevražedné padal střemhlav do příbojových vlnek. My tam mezi tím běhali a blbli. Večer jsme si vychutnali nezapomenutelný západ slunce nad otevřeným oceánem. Na příští den jsme si prošli asi 30 km túru mezi těmi obřími stromy. Začali jsme se blížit k San Franciscu, spávali u moře na pláži, dělali ohně, lidé začali být příjemnější, dýchala tam volnost a klid, hipíků přibývalo a ty jejich auta pokreslené květinami, ty jejich vlasy a úsměv a oblečení, tráva z nich voněla, rádio hrálo starý hard rock…, až jsme se objevili u Golden Gate mostu, co spojuje San Francisko se severem. Byli jsme v místě, kde vzniklo hnutí Hippie a dobrá muzika. Hrají tam lidé na chodnících na různé nástroje, na sebe samé, je tam taky obrovská skleněná pyramida, stará Hippie čtvrt a největší čínské město mimo Asii, tramvaje tahané provazy, kdy vždy na konečné se seběhne spousta lidí a tu tramvaj obrátí „čelem vzad“ a ulice Lombard s milióny květin a hromadou zatáček a ostrov Alcatraz, z kterého prý neunikl ani jeden zločinec a strmé skákavé ulice, co se na nich honí banditi a policie a krásné krámky s kuriozitama a lachtani ležící v centru města na molu, že museli kvůli nim to molo uzavřít a oni tam leží a jsou tlustí, jak jim lidi háží dobrůtky, jen si odkrknou a svalí se do vody.

Trošku jsme otočili na východ, ale vlastně to byl ten správný drsný západ - Yosemite N. P. který je cílem dobrodruhů, trampů, turistů a hlavně horolezců, co lezou na pomnících, jako je 1100 m vysoký žulový monolit El Capitan, Half Dome, The Cathedral Peak, Lost Arrow, … Je to domov skalního ležení, kde v 70-letech vznikla skupina lezců, kteří měli dlouhé vlasy, hodně síly, odvahy, dobré srdce, žili tam v komuně pod skalama a lezli cesty, které nemají dodnes moc opakování, volně mysleli a tak i činili, Jediný problém pro ně byl, lézt nelezitelné. Po pár mílích od vstupní brány jsme to uviděli: všude jen skály a krásné stromy, vodopády, vše vytvořeno ústupem ledovce, který to vše hobloval a řezal. Je šíleně působivé, když stojíš pod El Capitanem a vidíš dvojice v 500-800-1000 metrové výšce, jak tam několik dní bojují o to, co jsem psal před chvílí. Tahají si tam galony vody, močí a kadí do pytlíků, trápí se a říkají „už nikdy“, ale za týden už jsou tam zpět a prstem si vytvořují další „crazy“ cíl. Kromě obřích stěn, jsou tam i malinké 5-10 metrové kameny, které jsou doménou boulderingu, lezení bez lana, na kterých lezou s maximální obtíží v krátkých úsecích. Je to v okolí oblíbeného Campu 4 a stále se tam vracejí démoni jako Ben Moon a Jerry Moffatt, tito pánové (28 let) posunuli svět lezení do mystických dálek. Co ti dva tam na cestách jako „Determinátor“ provádějí, nemá obdoby. A říkají, že svět lezení nemá hranice, pokud jde o obtížnost. Je to absolutní zběsilost, co brání lidskému rozumu v pochopení. Ustupující ledovec vytvořil krásnou horu Half Dome, která vypadá jako uříznutá helma, tak jsme se vydali na její vrchol - turisticky. Postupuješ krajinou plnou skal, stromů, vodopádů, tůní a samotný 300-500 metrový vrchol polokopule je zajištěn lany, protože stoupáš po zcela hladké, strmé, žulové plotně. Vzali jsme si erární rukavice, které ležely na velké hromadě pod stěnou, a šplhali nahoru. Byl super extra výhled, tak jsme koukali na celé okolí včetně Tuolumne Meadows, kde jsou jen a jen skály, louka - skála, údolí - skála. Zcela na konci Yosemite je krátký trail k opuštěným Taylor Lakes ve výšce 3000-3300 m. A kousek za nima je městečko duchů po zlatokopech, co se tu v šílených podmínkách snažili najít bohatství, Zůstalo po nich pár domků a děr. Nevím, jestli tam nějaké stříbro našli, ale museli to být dobří tvrďáci. Sjeli jsme do údolí za Sierra Nevada a obhlídli si Mono Lake, což je jezero, které vysychá a díky celkovému okolnímu ekosystému, salinitě a obsahu minerálů v něm vznikají solné věžičky, až 15 m vysoké, různých tvarů a jak jezero ubývá, tak se věžičky vynořují víc a víc z vody a je to hezké. Turisti nám tam nechali večeři, nešetrně v popelnici, ale byla dobrá.

Už dříve nás kluci ze Zlína upozorňovali na super místo Mammoth Lakes, tak jsme tam zajeli a opravdu zírali: spousta jezer, skal, lyžařských vleků, krásných lidí. Je to resort všech druhů sportů, co si dokážeš představit, asi jako Lago di Garda v Itálii. Dojeli jsme do Clark Canyonu, po cestách, která tam zůstaly po zlatokopech, kteří to zkoušeli, kde se dalo. Zůstali jsme tam dva dny mezi stromy a skalami, které tam začínají růst přímo z toho typického amerického dezertu. Před námi byla Sierra Nevada a krásně modré nebe. Další den se mi podařilo uzemnit ve městě první velký popelák ve státech, z kterého jsem vlastníma rukama vydobyl krásně hygienicky balené chleby, buchty, zeleninu, ovoce, kokínka v takovém množství, za které by se nestyděli ani nejlepší francouzští znalci „Pudlic“, Macek a Bertrán. Od větších várek mně odradilo až plné auto. Prošmejdili jsme okolní jezera a na odpoledne jsme zaparkovali u horkých pramenů. Vzali jsme plné tašky banánů, hroznů, sedli do horké řeky a seděli jak zazobaní Rusáci v sauně. Po koupeli jsme dojeli do Owens River Gorge u města Bishop, (to už bylo září) a byli jsme v půlce Californie. A Gorge (soutěska) byla vulkanického typu a bylo tam po nepříjemném sestupu příjemné lezení. Vyskytl se první problém s autem a my s Michalem v závěsu s Petrama byli automechanici jak víno. Zašli jsme k opraváři a za blbou výměnu pojistky v ceně 50 centů, jsme zaplatili 40 $. Za blbost se platí, ale jinak autíčko jelo jako nové. Bishop bylo příjemně město s obchodními domy Vons, které měly v popelnicích množství ovoce a zeleniny a místní pekařství evropského stylu nebylo skoupé na nemajetné a poskytovalo velký výběr staršího celozrnného chleba v 6 vyvedeních. Několik dnů jsme baštili chleba a banány.

Dále nás čekala velkolepá oblast Buttermilks s žulovými kameny 2-20 m vysokými, porozhazovanými v poušti v nadmořské výšce asi 1500 m. n. m. Kousek za skalama byl v soutěsce potůček s vodopádem a za zády čtyřtisícovky, pokryté sněhem, keříky a písek plný chřestýšů. Stan jsme měli postavený přímo mezi skalami pod převisem a lebedili si. Hopli jsme si taky na dvoudenní túru do Hanging Valley k Horton Lakes. Tady jako v celých západních státech U.S.A. byla zlatá horečka a ti zlatokopové ho hledali snad úplně všude a všude dělali i cesty, aby si potom to „zlato“ po těch cestách mohli odvézt domů a ta naše túra vedla po jedné staré zlatokopecké cestě k jezerům až do 3.050 metrů. Procházeli jsme pouští a pak krásnými aspenovými háji, zbarvenými podzimem. Aspen, to je jako naše bříza, ale odolnější a roste z jednoho kořene, tak třeba jeden obrovský les má jedno základní tělo z něhož vzniká život. Potom to vystřídaly borovice, co obepínaly ty jezera a taky tam stály dva sruby. Jeden byl přístupný turistům a bylo tam jídlo pro vyhládlé příchozí a kamínka a postele. My si vypůjčili konvici, pánvičku a olej a rozdělali oheň a dělali si topinky z těch bishopských chlebů s česnekem a v konvici na čaj (která je známá z westernu Tenkrát na západě, jak paní Claudia Cardinal nalévá z něho kovboji Cheyennovi kafe) jsme si udělali čaj a pili ho a uložili se ke spánku u ohně a ráno si tu scénu s tou konvicí a čajem zopakovali, sbalili si batohy a sešli do Buttermilks a bylo nám super fajn. Tam jsme ještě dva dny zablbli a pokračovali na další velké národní parky Kings a Sequoia. Chtěli jsme totiž vystoupit na nejvyšší horu kontinentálních U.S.A. na slavný Mt. Whitney, bohužel přístupová cesta do Campu byla příliš a dramaticky prudká pro našeho fordíka, tak jsme to vzdali a nechali na jindy. Chudák auto a my nešťastní dorazili do Joshua Tree N. P., který jsem opustil v únoru a tím jsem uzavřel první velký okruh po USA v počtu 34 států a spousty zážitků.

Čekal mě ještě malý okruh po místech, které jsem z většiny znal, a do odjezdu do Mexica zbývaly 2 měsíce. Postupně jsme projeli Las Vegas, Red Rock, Virgin River Gorge, St. George a vřítili se do Zionu. Tentokrát počasí přálo, tak jsme si udělali „water trail“ (vodní túru) v soutěsce, která byla z 80 % zatopená ledovým potokem. Většinou jsme šli po kolena v asi 5 metrové soutěsce, vysoké 300-500 metrů. Po pár mílích jsme promrzli na kost, tak jsme mazali zpět a ohřívali se v teplém pramenu. Potkali jsme i dobře vybavenou rodinku s dětmi v neoprenu a děti se odhodlaně po hlavě vrhaly do vln. Potom jsme si vyšli na 2 denní výšlap na Angels Landing, který silně připomíná peruánský Machu Picchu, dále na Cabin Springs, kde se střídala cesta vystřílená ve skále s chodníčky v lese a po kamenných policích s parádními výhledy. Rozbili stany a ráno si prohlídli celé panorama obřích skal v Zionu a posunuli se do Bryce Canyonu se svými Hoodoos a dál na Capitol Reef. Dorazili jsme až do Moabu. Celá cesta od St. George až sem se jmenuje Scenic Highway No. 12, což doporučuji každému příznivci krásné přírody shlédnout. Střídají se tam pískovcové soutěsky, planiny, rokliny, pouště všech barev, věže, masívy, bariéry, aspenové lesy, borovice. Dále to schytalo Arches, Slickrock a jižní část Canyonlands. Je to zcela jiný druh než sever, který jsem viděl na jaře. Ten JV je Ádr ve velkém, z něhož je kvalitní Joint Trail s až 30 cm soutěskami a 70 m výškou.

Minuli jsme Monument Valley a vjeli do Navajo Indian Reservation. Ti indoši jsou zemědělská odnož Apache (Apači) a mají hrozně odulé tváře. Tak dívky zmýlené, ten Vinnetou to asi nebyl žádný krasavec, jak ho ztělesňuje Gojko Mitič, on mohl vypadat tak nanejvýš jako pan Fišer co ho dabuje pro ČT. A ti rudoši jsou hrozně zdegenerovaní, jen žebrají, chlastají a snaží se vydělat vyjížďkama na jejich „mustanzích“ a tou jejich kulturou, která je opravdu parádní a super, a tidle noví potomci jí dělají ostudu. Zajeli jsme si kapku na západ do Navažských hor na Betatakin Ruins. Přihlásili jsme se mezi 25 šťastlivců toho dne a s výpravou vedenou rangerem jsme sešli k samotným ruinám. Jde o stavby pod obrovským převisem pískovcová stěny, které tam jako hnízda ptáků postavili asi ve 13 století indiáni Anasazi. My si to mohli vše projít a ošahat a bylo to monstrózní. Ještě dnes se tady na nějaký indiánský svátek konají průvody a upomínají si tradice a vzpomínají na velkého manitou. Když neměli k dispozici skalní převis, žili indiáni v hoganech, v šestiúhelníkových stavbách ze dřeva a hlíny, kde se v létě uchovával chládek a v zimě opačně. Jo a indiánští psi to je kapitola sama pro sebe, všude se potulují, žebrají, perou se, jsou všech ras a šíleně vyhublí a zubožení.

Pak jsme sfoukli Grand Canyon v jednom dni a namířili na Tucson, kde jsou moje oblíbené Mt. Lemmon, které vystupují z rozpálené pouště přes saguarovité lesy až po borovice. Rozloučili jsme se tam se zbytkem výpravy, lezli, kempovali, trekovali, Petra si nechala vytrhnout zub a rychtovali jsme se na jih. Zašli jsme se podívat na národní park kaktusů „Saguaro“, kde je velké množství kaktusů a vše to tam žije v podhůří velehor u mexických hranic. Nasadili jsme směr JV a stát New Mexico, což je země krás, kouzel, zalesněných hor, horka, zimy, Mexičanů, bělochů, černochů, mexických staveb, města Santa Fe, které se považuje za klenot měst U.S.A., míst kde se odpálila první atomová bomba v roce 1945. My tam zajeli kapku na sever do White Sands N. M., což jsou bílé, ale bělostně bílé, vizírové duny písku. Místo absolutní běloby. Cesty pro auta jsou odhrnuté a upravované odhrnovačem sněhu a ty jedeš kolem bariér bělostného písku a je tam spoustu odboček a parkovišť a jsi skoro jako na zasněžených loukách v Beskydech a chodíš, kde chceš po písku a dunách, boso, bílo, krása. Kroutíš hlavou, co ještě země dokáže vykouzlit.
Potom už to byl Texas, stát osamělé hvězdy, naftařský a farmářský stát velký jako Jumbo. Město El Paso žilo ve stylu Amerika – Mexico 1:2. Lidi už nemluví moc anglicky, na protějším kopci je vzkaz pro utečence ve španělštině, semafory jsou horizontálně. Ještě jsme se stavili v Hueco Tanks, kde jsou solidní skály na bouldering, vhodné pro zimu. My si nakoupili pivo a brambůrky a chystali se na odjezd do Mexica. Vyřídili si vízum za 25 US$ , nechali věci na lezení u známých, zaparkovali auto u katolického kostela, vzali batohy a zamávali Americe; srdce nám bušila, když jsme házeli do Turniketu 25 ¢ minci a přecházeli most, na kterém uprostřed uděláš krok levou nohou a jsi tam - v Mexicu. Už na mostě stojí žebráci a prodavači capin a tu vcházíš do země Májů, kultury, špíny a horka. Rozhodli jsme se, že vyjedeme vlakem, tak jsme se šli umístit na nádraží. Byla to velká budova na kraji Ciudad Juárez. Vlaky za poslední dny zdražili 2x, tak jsme začali čekat. Určitě znáte slovo „maňana“, což je „zítra“, které nás provázelo celou dobu. Řekli nám, že vlak naboural a přijede maňana, dobrá, vyměnili jsme prachy a navečer zalehli do rožku haly, kdy se tam vraceli všichni bezdomovci a ilegální běžci přes hranice. Celou noc se na mě tulil jeden maník a ráno si vykasával kalhoty, aby mohl přeběhnout řeku do U.S.A., nutil mi marihuanu a pak zmizel. Vlak stále nikde, a tak jsme se aspoň 3x řadili do fronty na lístky, která pak vzápětí byla zase rozpuštěna. O 24 hodin později přijely dva vagóny s nápisem Mexico City. Po kontrole zavazadel jsme s pár indiány a Mexičany vlezli do vlaku a vyrazili na jih. Bohužel už se jim nechtělo obracet soupravu, a tak jsme jeli celou dobu pozpátku, protože tam byly jen v jednom směru sedadla. Lidi řvali, zpívali, házeli věci na zem. Byli jsme jediní bílí, tak na nás furt čučeli a pak jsme dostali pivínko a usli. Cesta do Mexica City je asi 2000 km dlouhá a projížděli jsme většinou vyprahlou krajinou s kaktusy všech druhů a velikostí, horama, rovinama a sem tam zastavili v městě. Vždy naběhli lidi, prodavači a vnucovali jídlo, pití, ponožky, deky, herbalife a chodili v zástupech a vyřvávali ceny a zboží. My se živili sušenými polívkami ze států a koukali na tu změť okolo. Ve městech byl hrozný bordel, hygiena žádná a baráčky, ve kterých bydlí, nejsou vidět ani u Idáše na Hrozenkově. Oni bydlí v boudách splácaných z plechů a hader a před tím se v prachu válí prasata a děcka.

Po dvou dnech jsme dojeli do hlavního města, které je ve výšce 2450 m. n. m. v obrovském údolí mezi sopkama, které je postaveno na ruinách indiánského města Tenochtitlán mocných Aztéků, které včetně města rozdrtil dobyvatel Hernán Cortés. Je to domov asi 22 000 000 lidí a hrozné špíny v předměstích. Ve vlaku nás strašili, že v Mexicu je množství zlodějů a vrahů, ať si dáme pozor. V hale bylo asi 5000 lidí v řadě na lístek na jih. My si vyčkali řadu a všemožně hlídali svoje věci a ve všech viděli zloděje. U okýnka mi řekli, že už lístky nejsou a další vlak jede maňana. První jsme chtěli spát na nádru, ale pak u vchodu na nástupiště mi řekl vpouštěč, že za pár peněz můžeme dovnitř. Rychle jsme vzali věci a naběhli na nástupiště. Mysleli jsme, že je to sranda, protože vlak byl narvaný povrch a my se tak tak vsomrovali do uličky. Vlak se pohnul a s ním i prodavači cigaret, vína a jídla, Celou dobu jsme stáli v chodbičce, kde byla kvalitní kosa, protože jsme projížděli horská sedla. Někdo nedošel na záchod a vysral se přímo uprostřed chodbičky, tak nám tam bylo fajn. Bavil jsem se s klukama, co jeli z města a tlačili mi do hlavy nějaké domácí víno. Ráno se začalo oteplovat, a když jsme vykoukli, tak byly okolo tropy, banány, palmy, papoušci a my sundávali svetry a dávali je na dno batohu a čvachali se blahem, že jsme v tropech a zírali na zasněženou homoli sopky Pico de Orizaba. Začali přibývat policajti a dívali se na naše dlouhé vlasy a ptali se na cíl naší cesty a říkali „no-drugs?“ a ukázali na samopaly na břichu.

My vystoupili v Córdobě, kde nás přivítal přednosta se správou, že se tam krade a zabíjí, „potějž péro“, říkali jsme si a šli na trh s banánama a jídlem. Chvíli jsme procházeli na konec města a pak se uvolili ke stopu. Skoro první auto zastavilo, ale jelo enem kůšček. Pak nám zastavil chlap s banánama a vyvezl nás na výpadovku, ale jak zastavil tak říká, pojďte ke mně domů, já vás pohostím a v klídku se umyjete a vyspíte. Souhlasili jsme a viděli v duchu jak nás v noci čtvrtí a zabíjejí a okrádají o naše úspory a vybírají tu špínu z batohů a říkají si, to snad ani nemělo cenu. Hostil nás, umyli jsme se, předvedl nás rodině a známým, pustil „muzica typica yucatan“, ráno nám dal snídaňku a vyvezl za město. Seděli jsme na korbě pick-upu, koukali kolem po zcela novém prostřední, foukal príma ranní větřík. Zastavili nějakým indiánům, co prodávali pásovce a pak jsme se rozloučili na křižovatce v „La Tinaja“. Svět je super! Chvíli jsme máchali rukama, začalo se oteplovat a vyzvedl nás chlap, co jen ukázal na korbu, my tam hopli a on vyrazil 100 km rychlostí, že jsme se zajíkali. Předal nás dalšímu člověku s pick-upem, což je ve všech chudších zemích super, že oni to používají v hojném počtu, jednak k odvozu materiálu a lidí, protože tě žádný fízl nezastaví kvůli té blbosti, že vezeš na korbě třeba 5-6 lidí. Ten pán byl hodný a koupil nám ovoce, kokos, ještě byl zelený a měl spoustu mléka a haluz banánů. Svět byl ještě lepší. Chvíli jsme se potili na dalším fleku v maličké vesničce a já šel ukecat dva chlápky, co obskakovali okolo kamionu s báchorkou, že jedeme do Palenque, kde je banka na výměnu peněz. Oni říkali O. K., ale my máme zkažený auta, tak až ho opravíme, jedem. Ještě jsme krátce stopovali a nabral nás Salvadoro-Američan, co často pendloval mezi El Salvador a Los Angeles s obnošeným zbožím, do jeho obřího autobusu. Potom odbočoval na jih, tak nás nechal na nehostinném místě, ale za chvíli se zjevil ten náklaďák s chlapíky, co jsem je žádal o svezení. Ochotně zastavili, rozvázali plachtu, a my tam vyskočili na nějaké tvárnice. Oni zavřeli a my dlouho do noci čuměli jak psi z Postranic do okolí a okolo nás utíkala jungle, řeky, moře, města. Vezli nás dlouho do noci až před křižovatku u Palenque, tam nás nechali vyspat u benzínky. Štěstí?! Ten den dobrých 590 km, ve trojku, v Mexicu.

Ráno jsme se umyli v olejové vodě a šli na stopíka do 10 km vzdáleného Palenque. Bohužel nějací poblbnutí indiáni tam stávkovali a nepouštěli auta ani tam ani zpět. Museli jsme minibusem, ale má nevymáchaná držka zaúřadovala a bylo to za půlku. Zjistili jsme si, že nedělní návštěvy jsou zadarmo, tak jsme nakoupili jídlo a sedli na nejlevnější bus do Agua Azul za 4 peska. První nás zkontrolovali vojáci v plné polní, protože jsme byli ve státě Chiapas, kde stále bouří domorodí indiáni a chcou nezávislý stát, tak tam přepadají auta, busy a lidi. Jsou stále v lesích jako partyzáni SNP. Autobus byl neskutečný, pokladník viděl v našich bílých rukách milióny, tak nasadil cenu pro hvězdy z Hollywoodu, měl smůlu, platili jsme jako ostatní. Byl to starý, rozbitý, špinavý, krásný bus co vyřadili za dob Emiliana Zapaty. Cesta vedla do hor, směr hranice Guatemala, do pralesů, které lidi plundrují. Bylo tak 40ºC, příšerná vlhkost a my čekali na ty zbojníky, co nás oberou. Bylo 1. listopadu, všude banány, manga, lidi spali jen na zemi pod plachtami a měli tam ohniště, kotlík a jináč absolutní hovno, protože ten Chiapas je nejchudší část „Spojených států Mexických“. Vystoupili jsme na křižovatce, kde nás opruzovala baba s pomeranči a měli tam benzín a naftu v sudech od téru a nabírali si ho flaškou - to byla benzinka! Zbývalo nám asi 5 km, které nás dovezli mladí Holanďani v pronajmutém broučku, co je národní vozítko Mexica, čímž nás provezli pásmem placení a my se objevili v Agua Azul (Modrá voda). Je to oblast absolutní krásy. Nakoupili jsme si banány a šli se koupat do zeleno modrých jezírek s úžasnými splávky. Bylo to vytvořeno lávovou řekou a ta láva se valila a dělala přehrádky a pak se to zalilo tropickou vodou. Vyšli jsme kousek proti proudu a ustanovali se. V noci přišel bezvadný déšť neboli tropická smršť. Během 10 minut jsme plavali ve stanu a zachraňovali pasy. Ráno jsme si uvařili a šli proti proudu na výlet do pralesa. Další den jsme radši spali pod stříškou jednoho pána ve vísce Agua Azul. Ráno nás nabral komunista a ukázal, jak jsou komouši hodní, ukázal nám asi 20 m vodopád Misol Há, který byl na stejně řece jako Agua Azul, s krásnou tůní, potom nás hodil do Palenque. Nabrali jsme rýži a na dva dny jsme zalezli na Playa Piedra na další říčce u Nututunu. Už jsme znali nazpaměť, co uvidíme v Palenque a těšili se jak malí. Dopravili se na večer k ruinám a rozbalili si stan v pralese. V nedýchatelném prostředí, nazí, ale bez otravných maláriových komárů, jsme usínali. V tom asi 5 m od stanů začala hrozně řvát neidentifikovatelná příšera. Nedýchali jsme asi 5 minut a pak to odvážně přirovnali k opicím, které řvaly na lesy až do noci. Ruiny pyramid, chrámů a hrobek tu zanechali Májové, kteří zde vládli a byli do příjezdu Cortése, který to všechno zplundroval, vyhubil. Májové byli rozptýleni a už netvořili ty skupiny demokratické společnosti ani nebudovali tu krásnou architekturu a jejich geniální astronomie, matematika a geometrie šla do prdele a oni tady dnes chodí v takových plachtách a prodávají píšťaly. On nikdo pořádně neví, proč opustili ty svá rozsáhlá geometricky a astronomicky geniální díla, je několik názorů, ale vědecky uznán není žádný. Palenque je nejlépe zachovalé, prozkoumané místo, kde Májové žili a tvořili. Vběhli jsme tam a ohromil nás pohled na skvosty architektury. Pobíhali jsme po pyramidách, chodbami, templech, náměstích, obkoukávali sochy, nákresy, sošky, vyobrazení vyryté do zdí a kroutili hlavama, Sestoupili jsme do krypty jednoho templíku, šli jsme po strmých schodech do útrob pyramidy až na její dno, kde se nám zjevila obrovská kamenná deska, která zakrývala sarkofág neznámého knížete. Bezvadně jsme se spláchli v laguně za ruinama, posbírali pár avokád a pomerančů, co se válely po parádně upravených zahradách mezi pyramidami. Stále jsme byli jako ve snu, protože nám to nešlo do hlavy, jaktože jsme tady, jaktože jsou lidi tak hodní, a že všechny ty ptákoviny o zlých vraždících Mexičanech jsou zřejmě blbosti.

Čekal nás rovinatý, historický Yucatán, plný památek, vedra a dobrých zážitků. U ruin jsme skočili na stopíka a večer jsme zalehli na místě, kde se před týdnem konala ta stávka indiánů. Přečkali jsme deštivou noc, která byla na dlouho poslední, potom pršelo jednou v Guatemale. Ráno nás vzal autobus, který ještě nefungoval jako linka, jel právě z lodi, co ho přivezla z Německa, byl to meďour a řidič se chvíli smál a byl příjemný, pak zastavil a říká, ať mu dáme 20 $ na benzín ($ = Mexické peso) zhodnotili jsme situaci a nabídli mu skoro vyškrkaný zapalovač, souhlasil, ale už nebyl vlídný. Bral nás štreku 200 km v bažinaté, junglovité přírodě, kde nejezdily auta, a my trnuli, ať nás nevyhodí. Byl O. K. a na křižovatce ve Francisco Escárcega nás vyložil do rozžhaveného poledne. Koupili jsme si placky tortillas s máslem a podařilo se mi ukecat kamioňáka, co jel do hlavního města Yucatánu Méridy. Měl pravdu, když říkal, že se do kabiny nevlezem, ale my mu tam udělali „pořádek“ a všichni tři se snesli na sedadlo spolujezdce. Krása, 300 km cesta podél pobřeží přes Campeche, až jsme navečer dojeli do města Umán, kde jsme se začali shánět po noclehu. Pobíhal jsem v jakési uličce uprostřed města a snažil se ukecat lidi, ať nás nechají přespat na zahradě. Nedůvěřovali nám a ani se jim nedivím, s naším zjevem. Jeden pán nás zavedl do kostela a ztratil o nás slovo u svatého otce, on řekl, že se máme osprchovat a vyspat v podloubí kostela a my šilhali radostí. Tak jsme pod tou střechou, co v půlce 16. století postavili španělští misionáři, v klídku a bezpečí usnuli. Ráno nám tam nějaký obchodník dal pití a na 2x jsme dojeli na ruiny Uxmal. Dovezl nás tam hošan, co rozvážel pitnou vodu po hotelích. To je věčný problém, pitná voda, když má člověk obavy o svůj zažívací trakt jako my, tak musí furt převařovat a převařovat a v tom tropickém vedru je to opravdu príma. Podařil se mi bezva trik. Když nejdete na památky v neděli, tak se platí 7 US$, což je šílená suma. Tak jsem se vmísil do skupiny francouzských důchodců a podařilo se mi s něma prorazit dvojím kontrolním pásmem, bez ztráty desítky. Vyběhl jsem si na tu nejvyšší pyramidu, kde vedou strmé schody, a ti staří páprdové tam nevylezou a jen obkukují ze spodu. Seděl jsem nahoře a všude okolo byly stavby, ale už jiné než v Palenque, pozoroval jsem hady a leguány, a když si to prošli Michal a Petra, tak jsme zajeli do Muny a přespali u kostela, což se nám pro nejbližší dva měsíce stalo místem bezpečného spánku. Přijeli tam dva kluci z Česka, co tam byli autem a vraceli se do států Amerických. Ty kostely jsou úplně v každé vesnici a některé jsou rozbité, jiné opravené, ale grandiózní jsou všechny, aby ukázaly indiánům a jejich pohanským zvykům, zač je toho loket a kdo tady vládne. Nemám rád města, tak jsme po okrskách objeli Méridu. Bylo to super, cesty byly tak na auto široké, ale každý nás bral a my jako psi čučeli přes postranice a vyli radostí, ať to byl náklaďák od bahna, rozvažeč vajec či aklimatizovaný bourák. Dorazili jsme do města Izamal, kde mají super pekárnu, náměstí, trh a zajímavý kostel obřích rozměrů, postavený na ruinách májské pyramidy. Ti Španělé se fakt nesrali s ničím a nikým. Byl tam před rokem papež Jan Pavel II a vysvětlil jim panenku Marii, tak oni tím furt ještě žijí. Když vlezete do kostela v zemích, kde jsou lidé snědí či černí, tak ten Ježíš a jiní svatí jsou vyobrazení s hnědou (černou) kůží. Vypadali jako čerti. Vylezli jsme na starou pyramidu nad městem a pokračovali na východ. Všem badatelům bylo divné, odkud brali domorodci vodu v oblasti jako Yucatán, protože tam nejsou řeky. Á, brali ji krom jiného z cenotů, což jsou přírodně zatopené jeskyně vápencového typu. My dojeli do vísky Cenotillo a našli kousek za ní největší cenotu „Ucil“. Vstoupili jsme do jeskyně a asi po 20 m tam bylo super čisté jezírko a nahoře propadlý strop, takže tam svítilo sluníčko a ze stropu visely liány. Hrobové ticho, informace od kluků z vesnice, že se tu utopil americký potápěč, kterého už nenašli, a průzračná voda s viditelností 30 m působily depresivně, a tak jsme zvládli jen povrchní hygienu na břehu. Postavili jsme si stan a mexičtí kluci přinesli jídlo, udělali jsme oheň a brebentili do noci. Měli asi 17 let a nejdál byli v 40 km vzdáleném Izamalu. O světovém zeměpisu věděli absolutní prd. Další den jsme se vrátili do Izamalu a v tom obrovském svatostánku jsme složili hlavu se svatým požehnáním hodného pátera. Izamal žil večerním ruchem evropského maloměsta - po ulicích se projížděly kočáry s koňma, hrála hudba, pekárna jela do noci a Michal se seznámil s místním bláznem Asunciónem, byli to kámoši k pohledání. V kostele si odbyli poslední mši a my usnuli. Ráno jsme přejeli k dalším grandiózním ruinám Chichén ltzá. Byla neděle, tak jsme zadarmiko prošli kasu. Předtím jsme stopovali v jedné maličké vesnici a nic nás nechtělo vzít. Asi za hodinu s námi stopovala celá vesnice a nosili nám grepy a kokosy, až jsme málem praskli. Tak tedy Chichén Itzá je největší yucatanské osídlení předkolumbovské éry s obrovskou pyramidou Boha Vod, s observatoří kde pozorovali zcela bezchybně a dokonale pohyb hvězd a planet, s cenotou, kde vrhali oběti bohům. Bylo to docela drastické, zástup s oběťma šel dlouhou ulicí k propasti, potom je tam naházeli, a když tam nebohý vydržel plavat do dalšího dne, tak byl vytažen a prohlášen za oblíbence bohů a uctíván. Bylo to opět super a dost rychle jsme se dostali na hlavní tah na pobřeží Karibského moře. Chvíli jsme mávali, když Petra našla na noze klíště, my s Michalem se začali prohlížet. Okolo nás míhaly auta a my pomateně vybírali klíšťata, které jsme měli na choulostivých místech, prostě na koulích a šuldech. Michal asi 50 kousků a já tak 20-30. Petra stopovala a my kroutivými pohyby proti chodu hodinových ručiček vytahovali ty hovádka. Nabral nás borec, co pracoval 35 roků v U.S.A., ale anglicky neuměl ani „hallo“. Hodil nás do Valladolidu, kde se hrálo MS ve fotbale, a protože neprodal mandarinky na trhu, tak nás hodil ještě dál. Potom nám dal hromadu ovoce a předal klučinovi, co nás hodil až do Cancúnu. Cestou jsme taky dostali místní pochoutku - očištěné pomeranče posypané ostrým čili (naranjas con chilli) - dobrou chuť, a potom jsme přespali na basketbalovém hřišti minivesničky Cancunil. Prodrali jsme se tropickým městem a nahodil nás boháč z Mexico City do maličkého Jeepu. Bylo to nezastřešené vozítko a cestou pršelo, ale v klídku jsme dojeli do pobřežního městečka Tulum, kde přímo na pobřežních skalách stojí ruiny májských indiánů. Rozbalili jsme stan pod palmama na bělounkém písku asi 10 metrů od teplého moře. Chodili jsme do hotýlku Oasis, kde jsme si dávali teplou sprchu a pitnou vodu. Blbli jsme ve vodě, sbírali korály, kokosy, plavali, jedli a byli u vytržení. Nejhorší byly vždy večery, horké a my tři v jednom stanu s věcma, aby nás nesežrali komáři.

Ukončili jsme plavání a na nekonečnou junglovitou rovinu do Chetumalu, posledního města před Belize, nás nabral hošan do kamiónu a pouštěl nám parádní anglickou muziku včetně „Hotel California“ od Eagles. Večer nás v Chetumalském katolickém kostelu vyhodili, že nemají dobré zkušenosti s cizinci, ale mluvili o Hondurasanech a Nikaragujcích, tak nevím. Potom jsme ukecali kluka z autodílny a on nás nechal vyspat na zahradě jeho ségry v centru města. Ráno jsme se přesunuli na Guatemalský conzul (Chapultepec 354 – ulice), kde už čekali kluci z Canady a Anglie, za 10 $ jsme dostali vízum a mapu a zaběhli na conzula státečku Belize, který nám stál v cestě do Guatemaly. Vyplázli jsme dalších 15 US$ za průjezd. Belize je asi jako severní Morava a kromě pár ruin na JZ, tam je velké nic. Dorazili jsme na hranici, kde jsme vyplnili lejstra, schovali vlasy pod čepice, protože tam neradi vidí hipisáky, a vstoupili do země černochů, podivné angličtiny, domků na kuřích nohách, drogové mafie - bývalého britského Hondurasu. Vzal nás Amík z Minnesoty, který si vezl černou gazelu z Cuby a chlastal pivo. Sranda skončila, když chtěl za svezení peníze, tváře poklesly a on nasadil kyselý úsměv a já řekl „my máme jen cestovní šeky“, nasraně zavřel dveře a odjel, hňup. Ubytovali jsme se u místní policie a okoupali ve sprše pro vězně, kteří na nás volali z cel a natahovali ruce. Ráno raníčko nás nabral náklaďák a my minuli drogové město Belize City, okolo domů byla posečená tráva a uklizeno, černoši leželi v sítích a flákali se kolem domů. Vyzvedl si nás Číňan z Thai-wanu se svým malajským známým a ti nás vzali do klimatizovaného vanu a pouštěli koledy, poněvadž se blížily vánoce. Vzali nás na ruiny Xunantunich a hodili nás až na hranice.

Vyměnili jsme si peníze s vexlákem. Mají tam krásnou měnu - Guatemalský Quetzal (kecál), což je krásný barevný pták s dlouhým ocasem. Vstoupili jsme do země pralesů, hor, ruin, sopek, chudých lidí a prázdných cest. Cesta za hranicí se změnila na prašnou, rozbitou polňačku, ceny klesly, tortillas změnily chuť a banány se prodávaly na kusy. Chvíli jsme imitovali stop na prázdné cestě a pak hopli na bus za 7 kecálů k jezeru Petén ltzá. Jeli jsme po lesní cestě, asi jako hřebenovka Vsetínských vrchů, plná šutrů, děr a písku, sem tam chaloupka, palmy, lidi a hory. V evangelickém kostele u jezera jsme si postavili stan, a když nás přestaly otravovat děcka, usnuli jsme. Okoupali jsme se v jezeru a potom nás hodil borec do národního parku Tikal, kde jsou nejzajímavější ruiny, které jsou považovány za střed májské kultury. No, vjeli jsme do chudé země, za stop se opravdu v Guatemale platí. Dali jsme mu každý 5 Q, což mě rozesmutnilo podruhé, poprvé to bylo 6 US$ za vstup a potřetí, když nás v noci s puškama navštívili vojáci a drzou lstí nás skásli o 20 quetzálů, počtvrté jsem se rozesmutnil po zjištění, že trn v noze, který jsem nosil od Agua Azul, začal hnisat a bolet. Petra s Michalem si to vše poctivě prošli a já relaxoval na náměstí obřích pyramid. Okolo řvaly opice. Vrátili jsme se k jezeru a dostali od lékařské guatemalské rodiny jídlo a přespali u dalšího dřevěného kostelíka, kde nás uspávali fanatickými náboženskými písněmi, „ … alá siňor“. Vykoupali jsme se v jezeru, kde se vyskytují krokodýlové a gratis nás dovezl jeden hodný pán do městečka Flores, které je na ostrůvku jezera a je docela milé a „claro“. Bezva jsme se nasnídali, prohlídli jsme si černého Ježíška v kostele na vrcholku města a začali stopovat směr jih, čili Guatemala City. Vzal nás hodný pán s náklaďákem, co jel už asi 10 hodin z SZ rožku Guatemaly, my s Petrou si vlezli do kabiny jako mluvčí a Michal se usadil na návěs bez postranic - tak tam byl jako na surfu. Co se dělo potom, to se nedá popsat, to se musí zažít!!! Kousek za Flores došel asfalt, který spojuje letiště s Tikalem a najeli jsme na polňačku. Těch 120 km jsme jeli průměrnou rychlostí 10-20 km/hod, míjeli jsme soutěsky, chatrče indiánů, jungli. Lidi tu žili jako v prvobytně pospolné společnosti, klackama upravovali rozbitou cestu a žebrali od řidičů dýško, byli chudí, špinaví a krásní. Za většinu úseku by se nemusela stydět nejedna hřebenovka našich Beskyd. Mysleli jsme si, že nás ten člověk jen zkouší a konečně sjede na cestu, nesjel. Pozval nás na občerstvení a krmil mandarinkama. Michal statečně „surfoval“ a byl špinavý jako hovado. Po 9 hodinách nás vyklopil asi 30 km před Mendézem, protože tam byl ráno trh. Přespali jsme v lomu a ráno si koupili sýr a další dobroty. Vysomroval jsem kokosy plné mléka a za občasného deště jsme dorazili na další křižovatku směr západ na cestě č. 5. Jmenovalo se to tam Rio Dulce, koupili jsme si papayu a granodio, což je asi jako tvrdé kiwi, a když to rozlouskneš, tak jsou uvnitř jakoby myší střívka chuti angreštu. Další cesta nás vyvedla z omylu. To co bylo na předchozím úseku z Flores hrůza, bylo tady dálnice NY-LA. Když ten člověk viděl naše vytřeštěné oči, co všechno se jmenuje cesta, nechtěl ani peníze a asi po 30 km nás opustil u jedné boudy a odjel do hor, což už nebyla cesta ani náhodou. Bosonozí indiáni tady pěstovali kukuřici na příšerných srázech a sem tam měli stromeček pomerančů a banánů. U toho baráku jsme to zabalili, protože už prostě nic nejelo a místní říkali, že tam nejezdí ani bus jen lx denně kamion s Coca-Colou. Nakoupili jsme si placky a dali si je s rýží. Tam, kde nás vyložil ten pán, bylo asi 5 baráčků, z nichž dva byly obchody. Zašel jsem k boudě s nápisem Tienda (obchod). Vstoupil jsem dovnitř do začouzené místnosti, protože oni mají ohniště uvnitř a nechávají kouř projít stropem, bylo tam spousta vystrašených dětí a nikdo mi nerozuměl, protože španělsky nemluvili, pouze nářečím maya. Otec mi pak ukázal své bohatství obchodu: skříň s rýží, svíčkama a bonbóny. U sousedů to byla pouze rýže. S pocitem multimilionáře a vyvoleného národa jsme zalehli do stanu za 15 $ usnuli. Ráno jsme nastražili uši a asi kolem 8 h přijely dva kamiony. Vyskočili jsme na bedny s Fantou a Coca-Colou a za mírného deště vyrazili na Las Casas. 40 km jsme jeli asi 6 hodin a nerad, tedy hrozně rád bych to zažíval opět. Na té korbě to bylo jak na slonu, 2x jsme zapadli do bahna a po cestě nám mávaly nahé děti. V Las Casas jsme snědli hromady banánů a přejeli k řece v Sebolu. Okoupali jsme se a utábořili jsme se v novostavbě. V noci mi konečně Petra vyoperovala trn, tak jsem mohl po 4 týdnech zase chodit normálně. Do 100 km vzdáleného Cobánu nás vzal autobus plný indiánů. Ti lidi jsou normálka ještě tak přirozeně zastaralí, že ženské kojí za chůze a mají ty prsa ven a zdraví tě a klidně se baví a ty nevíš kam s očima. Indoši na nás koukali jako na zjevení a ta cesta neměla konce. Používají tam vyřazené školní autobusy z Ameriky a ty sténají, praskají, ale jedou. Pokračovali jsme mlhou, deštěm, přes soutěsky a srázy. Po kopcích byly roztroušené domečky a u nich prasata, krocani, bahno a indiáni. Viděli jsme 2x čerstvě vyklopená auta do 100 m údolí, což nás naplňovalo strachem, protože cesta byla na lokte. Míjeli jsme i kávová pole a domy bohatých farmářů se satelity a hned vedle chýše z palem. „Vot žizň“. V Cobánu bylo sychravo, tak jsme zašli do kostela církve katolické a dostali přidělen pokojík a rozbalili se a začali relaxovat. A město začalo proudit nočním životem a my dostali sračku jak víno a běhali na hajzlík, jak Carl Lewis. Další den stále pršelo, tak jsme požádali svatého otce o další noc, což s radostí učinil a my pendlovali mezi pekárnou s cereálními houskami a trhem s banány a obchodem. Trhy jsou v chudých rozvojových zemích velice oblíbené a některé jsou dokonce celosvětově známé. Dostaneš tam vše od látek, přes jídlo až po zvířata. V odpoledních hodinách je tam na blití, protože maso už hážou na zem a uklidí to až četa popelářů. Ráno jsme stopem a busem odjeli do Biotopo Quetzal, což je rezervace těch ptáků v hornaté části Guate. Žijí výhradně v ojedinělém množství a jsou k vidění od května - září, mají dlouhý ocas a pár barev. Vlezli jsme do brány toho Biotopu a ujal se nás správce. Zavedl nás na místo campu u potůčku se zastřešenými ptáky, tekoucí vodou, ohništěm, hajzlíky, stoly, a to vše za-dar-mo, jak dlouho chceš, fakt zdarma! Nešlo nám to do hlavy, ale bylo to tak. Ráno jsme si prošli Jungle Trail s vodopádem, stromy, ptáka jsme podle očekávání neviděli. Rozloučili jsme se s vlídnými zaměstnanci, ještě jednou nevěřícně zakroutili hlavou a šli na stopíka do hlavního města, kde jsme dvěma auty dorazili navečer. Opouštěli jsme jungli a při 30 km klesání se vystřídaly borovice, kaktusy, listnáče, pouštní keře. Prolezli jsme bleskem G. City a hopli na bus do Amatitlánu za korunku. Už v autobuse si nás vyhlídl anglicky hovořící pán a já mu řekl, že máme takovou žízeň a hlad až nevíme, kde máme spát. Vzal nás domů, předvedl manželce, která se činila v kuchyni a prádelně v náš prospěch, on koupil píva a brambůrky, vykládal nám o jeho životě, jak procestoval a pracoval v U.S.A., Can, Evropě, Africe, mluvil 4 řečmi, byl hodný, byl komunista. Ráno nám dali americkou snídani, vločky, mlíko atd. Hodil nás za město, kde nás předal dalším lidem a Ti nás dovezli pod Volcano Pacaya do San Vincente. Vysápali jsme se pod úpatí sopky, nechali věci dole a vyrazili na vrchol kouřícího živlu vysokého 2.550 m. Nahoře to čoudilo a hučelo, okolo čerstvá (láva) síra a smrad kvalitní chuti. Poslední výbuch byl před 3 měsíci. Večer jsme si udělali ohníček, postavili stan a sledovali neskutečný západ slunce nad sopkou De Agua 3.900 m. n. m., kde se střídaly blesky a výboje v mracích. Byli jsme v pásu časté vulkanické činnosti, okolní sopky srovnaly za staletí nesčetněkrát města, vesnice v úpatích. Čučeli jsme na tu nádheru 4 sopek a vzadu blikala Guatemala City. V ranní mlze jsme sjeli do vesničky Palín, na jehož náměstí je obrovský strom Ceiba, s rozpětím větví 50 m, pod nímž je trh. Posnídali jsme, pozorovali lidi a potulné psy. Poté jsme vzali nejohavnějšího stopa v historii. Do Santa Maria pod Agua Volcano to byla zase strmá prašná cesta a vzali nás na pick-up dva mladí kluci-řezníci. Jeli z jatek a pod plachtou byla mrtvá, stažené kráva, která, protože jsme jeli do kopce, se sunula na nás a ta plachta se shrnula a na nás koukalo srdce a střeva a krev tam jezdila v drážkách té podlahy, my už seděli jen na postranicích a chtělo se nám zvracet. Nahoře jsme s úlevou vylezli a s radostí si koupili bus do Antigua de Guatemala. Toto město bylo a je nejkrásnější ve Střední Americe s historií až do roku 1500, se spoustou kostelů, čistých uliček, bílých turistů a cereálních chlebů. Do roku 1773 to bylo hlavní město, ale zemětřesení ho smetlo do základů. Vjeli jsme tam na večer a uhnízdili se na pozemku bohatého Američana z Lake Placid a ráno šli na náměstí a učinili snídani a okolo běhali lidi a učitelé španělštiny se svými bílými žáky a holky koukaly po klucích a naopak. My koukali na okolí plné sopek, kostelů a potom dvěma stopy dorazili na jezero Atitlán což je páté a nejkrásnější jezero v Guatemale. Hory směrem na SZ nabírají výšku a borovice tam vévodí. Lidé tam žijí nezměněně, v kroji, chlapi nosí vlněné sukně a všichni obdělávají kukuřičná pole. Jezero Atitlán leží mezi kopci a třemi sopkami ve výšce 1520 m. n. m. Voda je parádně čistá a teplá, dokola má 60 km a asi 6 vesniček, k nimž můžeš většinou jen dojít nebo doplavat lodí. Dorazili jsme do evropského městečka Panajachel a uhnízdili se na pláži, kde byl parádní výhled na ty sopky, které mají 3000 m, vysoké vrcholky jsou stále v mraku a večer mezi ně zapadá šílené slunce. Ráno jsme vyrazili na okružní chůzo-jízdo-plavo-stopo cestu dokola kolem. Nabrala nás skupina Mexico-Canaďano-Francouzo-Norů, kteří byli nádherně zhulení a popíjeli pivo, tak to tam kolovalo a nám začalo parádní adventure. Vzali nás na konec cesty do San Antonia, hodili jsme bágly na hrby, vykoupali se a vyšli podél políček na první úsek, chvíli jsme bloudili v kukuřici, ale potom jsme dorazili nad jezero do Agua Escondida a všude ti sukýnkovatí indiáni s mačetama a káva a cibule a hrách a jejich strhané šťastné obličeje. Za kecálek jsme sedli do autobusu do San Lucas a cestou jsme viděli vyvrácený autobus a okolo něho stáli ještě ti lidé, co v něm před chvíli jeli a koukali co teď, kdo je vezme dál, my je minuli a pak pěšourem došli do Svatého Lukáše, špinavé vesnice, kde však nejváženější osoba byl farář, čistokrevný Američan z Minnesoty, co tam už 31 let probouzí boží lásku v těch chudých lidičkách a on nás nechal přespat v náručí jeho svatého domu. My si vyslechli po několikáté zdejší modlitbu, která spočívá ve zpívání písniček, pak přechází v tranz, kdy všichni prosí Boha o něco, začnou třískat do lavic a brečí, řvou, až je otec musí uklidnit písničkou, potom se v míru rozloučí a jdou spát. Ráno jsme si jako opice nasbírali banány a šli se koupat. Na oběd jsme nasedli do plného autobusu do Santiago Atitlán, který si to šplhal podél jezera po mizerné cestě. Tam jsme hopli s 20 indoši do loďky a jeli napříč jezerem do další vísky San Pedro La Laguna, bylo to super, cestou jsme si objeli Volcano San Pedro a modlili se, ať nevybouchne. Přespali jsme u přístavu a ráno vyšli na pěší část naší tour. Narvali jsme si zelenou kukuřici a tím zvládli parádní snídani. V parádním prosincovém vedru jsme prošli vesničky San Juan, Santa Clara, San Pablo, San Marcos, Tzununá a ukončili to v Caserío Jaibalito, prťavé vesnici. Všechny vísky měly tak 20 obyvatel a čuměli na nás jako na marťany. Bílý? Pěšky? Bez průvodce? Ukecal jsem tam místního rybáře, ať mi půjčí jeho loďku a zkusil na té vydlabané kládě pár temp, byli jsme oba rádi, když jsem mu ji v pořádku vrátil. Přespali jsme u pozemku nějakého bohatého Němce, co tam zrovna nebyl, ale staral se mu o to správce a byl to krásný rozdíl mezi jeho hradem a bambusovými domky domácích. Ráno jsme kousek popošli do Santa Cruz La Laguna, což byl poslední úsek, kde se dalo dojít, dál už jen výletní lodí zpět do Panajachelu. Tam jsme zalehli na náš flek a ráno se u nás usídlila hromada indiánů. Za chvíli přijel páter, vzal mikrofon a začal zpívat a vzývat boha. Zpíval šíleně falešně a my vytušili, že to jsou Jehovisté. Za chvíli se dav posunul k vodě, páter s naháněči vstoupil do vody a začali k němu sestupovat ti nebozí indiáni a on je křtil ve jménu Jehovy a potápěli je a nám bylo úzko, jak tady to náboženství hýbe indiánama jako figurkama. Panajachel je parádní malé městečko plné Hipíků s dredlokama, co tam žijí, pijí, jedí, kouří trávu, která solidně voní, mluví španělsky, válejí se po cestách a prožívají obrození toho hnutí Hippie po 25. letech, a v obchodech mají celozrnné pečivo. Byl 6. prosinec, Mikuláš, my si nadělili ovoce a slunce pralo a ti Hipís se mi líbili a chtěl jsem tam s nima zůstat, ale čekal mě kus světa, tak jsem tam nezůstal a jel dál.

Vyjeli jsme takových 500 výškových metrů do Sololy, kde byl pohled na jezero a okolí super, a když nás nenechal přespat v kostele svatý otec a poslal nás k čertům, tak jsme zašli na místní radnici a milí radní nás nechali přespat na zahradě, kde nás celou noc hlídal hlídač se psem. Ráno běhalo po ulicích spousta lidí v maskách, bouchaly petardy a my zjistili, že je to náboženský svátek Consepcion, kdy se pálí ďábel. Byl tam závod v běhu místních policistů, tak ti černí ďábli běhali po ulicích a nám nikdo nezastavil, protože cesta byla strmá a auto by se špatně rozjíždělo, tak jsme se nechali zavézt na hlavní tah busem. Ten hlavní tah, to byla panamerická dálnice, která vede z Patagonie až na Aljašku a je přerušena jen neprostupnou junglí mezi Panamou a Columbii, ale těch důvodů proč to není spojeno je hlavně byznys a to panamský průplav a narkomafie. Stoupli jsme si na tu cestu a bylo parádní počasí, foukal vítr a vzduch byl řídký a tak jsme jen leželi a kupovali si čokolády, až nám sám od sebe zastavil mladý kluk s kamionem, dal nám pití a křupky a byl rád, že veze bělochy a zval nás na disco do Quetzaltenango. Projeli jsme sedlo 3.270 m vysoké, kde bylo frišno a indiáni tam pásli ovce a pěstovali kukuřici, borovice houstly a viděli jsme sopku St. Maria, která smetla obrovské Quetzaltenango a do teď je činná a lidi tam žijí vesele i smutně a nemyslí na to. Vylezli jsme u San Cristobal Totonicapán a váleli se tam na zemi. Pekárna zavřela, my si nakoupili pár housek a nabral nás Kostaricko-guatemalský pár studenými horami do Huehuetenango, to už byl večer a svatý otec v kostelu na náměstí nám přidělil třídu, kde se náboženství učily děti bohatších měšťanů. Celou noc byl hrozný bengál na ulicích města, jak pálili ďábly a potom se po městě potulovali ožralci a řvali jak na lesy. Ráno jsme šli na Mexický konzulát, který úřadoval v místní lékárně a ten zasraný zkurvysyn nám řekl, že musíme jet na Consulato Generale do Quetzaltenanga (Xely), kde jsme byli včera večer. Málem nás vynesli ven, nedalo se svítit a mazali jsme na stopa, dlouhým městem. Naštěstí se mi podařilo ukecat kamioňáka, co jel pro krávy do Xely, a mohli jsme si vylézt na posranou korbu a za dvě hodinky jsme byli na konzulátu. Bylo zavřeno, Ó shit, nakonec se dali ukecat a my vyplázli 27 US$ a šli zase na stopa zpět. Nějak nás nikdo nebral a my sedli na bus před Huehue. Tam jsme si ustlali na benzínce Esso a bezva se vyspali, byla to naše poslední noc v Guatemale.

Ráno se s námi rozloučili benziňáci a na 2x jsme dorazili do posledního města v Guatemale. Na hranicích byla spousta vexláků a stánky jako na Rozvadově s kýčema. My utratili poslední ptáky quetzály za smažené banány platanas se smetanou a máslem, rozloučili se s celníky Buenos días e hasta la vista, dali jsme jim poplatek 2 US$ a vstoupili do Spojených států Mexických, kde se chválabohu za stop už neplatí! A lidi jsou tu bohatší, ale vyčuranější. Vjeli jsme do problémového státu Chiapas. Docela to šlo a s opilými pány jsme projeli San Cristóbal de las Casas, potom jsme se v novinách dověděli, že partyzáni dva dny po našem průjezdu pronikli přes vojsko do města a zas tam byly nepokoje a zavřené cesty a mrtví. Projeli jsme až do miliónové Tuxtly, kde nás pán vozil a už vypadalo, že nás vezme domů, protože už bylo 22:00 h, ale on řekl ahoj a šel domů. My viděli všechny zloděje, jak nám berou naše proprděné spacáky, tepláky, ponožky, roztrhané boty a slipy a hledali horečně kostel. Pochvíli jsme zaťukali na chrám svatých jeptišek. Matka představená nás vyslechla, řekla „espera“, za chvíli se vrátila s adresou a 5 pesety pro taxi. Pak nám řekla, že už nás na té adrese čekají. Taxík nás dovezl na periferii a tam nás čekala vedoucí utečeneckého tábora plného Hondurasanů a Nikaragujců co byli odchyceni při pronikání do U.S.A. Zamkli nás do místnosti s větrákem, aby nám ti lupiči nic neukradli a dali nám trochu jídla. Poděkovali jsme a s novým zážitkem sedli na autobus, co nás vyvezl za město a my to tlačili na západní pobřeží na Pacifický oceán, což bylo 350 km trasa. Šlo to super rychle a dofičeli jsme tam na večer. Stáli jsme na rušné křižovatce a čučeli kde se prdnout. Naráz se tam objevil Mexikán jak řemen a anglicky řekl, jestli chceme pomoct. „To víš, že jo, ty kreténe“, první jsem se ho bál, ale nakonec si nás odvedl domů. Ještě se tam přifařil mladý hošan a říkal, že je námořník a my si s ním musíme vypít pivo, popili jsme a ten anglicky mluvící nás dovedl do domu jeho sestry plného dětí. Dali nám najíst, napít, vykoupali jsme se a ulehli. Tolik cocacoly jsem nevypil za celý život, co do nás ten maník nacpal. On se hrozně ožral a završil to travičkou a v noci se snažil ošahat Petru. Ráno se díval provinile, my mu vypili další coly a mákli na stopíka, protože jsme se těšili na moře. Ani jsme neshodili bágly a nabral nás pán, který nás vzal 30 km za Salina Cruz. Přivítala nás víska o 5 chalupách s tortillerijí a hodnými lidmi co nám tomu dali gratis sýr. Dlouho nic nejelo, protože tato pobřežní cesta je nebezpečná z hlediska lupičů, co přepadávají osamělá auta. Pak nám ale zastavilo první auto s Mexicko-americkým párem na líbánkách. Nechali nás na rozpálené korbě Nissanu a 150 km rychlostí jsme to fičeli po pobřeží s nekonečnými plážemi. Dojeli jsme do evropského letoviska Puerto Escondido, vyhlášeného super vlnami pro surfaře a my tam blbli a bodysurfovali celý den a vlny nás lámaly a sem tam i vozily. Navečer jsme šli na stopíka, ale nikdo nás nebral. Ukecal jsem majitele prázdného hotýlku a on nás nechal vyspat v zahradě a vyspršit. I bohatí jsou někdy hodní. Na té straně Mexica bylo hrozné vedro a stopík na otevřených cestách byl fuška. Posunuli jsme se dál do Cruz Grande, byla půlka prosince a dusno, asi 35ºC. To město bylo špinavé a plné černochů a nepřívětivé. Potom na mě z jedné hospůdky zavolal pán, ať jdu i s kamarády na pivo, platí on! Sedli jsme a lidé se na nás usmívali a jeden hrál na kytaru a zpíval romantické písně Petře a uměl to, já hrál Kryla a Nohavicu. Byla pohodička a pak nás odvezli k jednomu domu, dali nám večeři a celá vesnice viděla jak „on hostí gringos“. Ráno byla snídaně, vaječina, kterou jsme dostali, byla tak dobrá, že by to nedokázala žádná maminka ani Vlasťa Jurčík a ten to umí super.

Vzali nás borci do Acapulca a vedro bylo úmorné a my s obrovskými bágly s dárky z Guatemaly, šlapali na konec města. Bylo tam spoustu náklaďáků s kokosama a jeden řízek nám jeden hodil a smál se. Doplazili jsme se na konec a cestou nám stánkaři dávali kokosy a jedna paní večeři až jsme už kokosy nechtěli ani vidět. Odpoutali jsme se od pobřeží a začali stoupat do vnitrozemních hor. Ochladilo se a na korbě náklaďáku jsme dojeli na dálnici do Mexico City. Přespali jsme a s klukama s dodávkou jsme dorazili do 20 000 000 blbince, zvaného hlavní město. Seděli jsme nad kabinou na takové ohrádce pro nářadí, jásali jsme a bylo nám moc fajn. Projeli jsme 3162 metrů vysokým sedlem a dole bylo ve smogu zalité Mexico. Kluci nás vyhodili u stanice metra, kde jsme chvíli onanovali u zmrzlinárny, až nám donesli super vychlazené broskvové nápoje. Poděkovali jsme, sedli do levného, čistého, rychlého metra a dojeli na vlakové nádraží. Rozhodli jsme se zajet na Teotihuacán, největší indiánské ruiny na světě, Vláček nás tam dovezl večer, tak jsme tam přečkali na nádraží v našem stanu do rána. Byli jsme úplně první na ruinách. Vyběhli jsme si na pyramidu Slunce, která má větší základovou plochu než pyramidy v Egyptském Luxoru. Dále pyramidu Měsíce a ulici smrti a citadela. Žilo tam kdysi asi 250 000 lidí a užívali to Aztékové a jako ostatní ruiny, je tam množství zvláštností, jako uspořádání budov podle stavu planet na obloze, rozměry pyramid v závislosti od astronomie. My si lehli kousek od pyramid, uvařili si po tisícáté rýži a dívali se na místa, „kde se člověk stává bohem“. Po Palenque to byly ty nejkvalitnější ruiny. Stopem jsme se dopravili do City na hlavní vlakové nádraží, nakoupili ovoce a pečivo a v rožku čisté čekárny jsme přespali. Cítili jsme se tam bezpečnější než v Praze na hlavním.

Zbytečně drahým busem jsme vyjeli za město na první platidla a hned se nalodili na kamion směr sever. Čekalo nás 2000 km přesunu do Států. První den nás dovezli 550 km do Zacatecas a to vše jsme prožívali na korbě náklaďáků a pick-upů a byla čím dál větší zima. Přespali jsme na pumpě a ráno nás nabral kamion, co nám furt kupoval pití a křupky, jeli jsme s ním celý den, hrozně se coural, ale pak v Gomézu nás vzali dva hošani, co nám koupili hamburgery z avokáda a říkali „děcka, tam v tom stánku vám to připravují, je to zaplaceno, mějte se fajn a good luck“. My se najedli a ten good luck fakt přišel. Už dost pozdě zastavil obří kamión a řidič říká, že si můžeme vlízt do návěsu. No normálka otevřel vrata a my naskákali na nějaké bedny, dal nám baterku a zabouchl. Byli jsme tam jak ovce bez možnosti něco dělat. Chvíli jsme se báli, že ten chlap má špatné úmysly, ale nakonec jsme usnuli. Zastavil nám na vyvenčení a koupil nám kávu a koláčky. Vyhodil nás u Chihuahua, posledního města v Mexicu. Ten den 900 km, ve třech, v Mexicu, s báglama!!!! Kosa už byla pořádná, pod nulou. Přečkali jsme noc na pumpě a ráno to domávali posledních 450 km do U.S.A. Poslední, co nás vzal, tak nám dal 10 N$ na autobus na hranice Ciudad Juárez / El Paso. Bus stál 90 centávos, tak jsme si sedli před hranice, utratili ty poslední prachy, utřeli si huby, oprášili ruce, řekli „Allora, come on“. Prošli jsme ten most, tentokrát překročili čáru pravou nohou a byli jsme tam.

To dobrodružství bylo za námi, ti Májově, ty sopky, to moře, to vše. Nervózně jsme šli k autíčku, opatrně jsme vykoukli z poza rohu. Bylo tam sice vykradené, ale jediná ztráta, co stála za nepříjemnost, byla baterka. Ráno jsme ji koupili, párkrát otočili zapalováním a naskočili. Chvíli jsme měli problémy se získáním našich věcí od Dwight White, toho maníka, co nám to nechal doma. Pak jsme koupili plechovky piva, čipsy a avocado dip a vyrazili na Nové Mexico. Tam na nás čekaly dva pěkné pohledy, úžasné fata morgány hor a borec s karavanou velbloudů na dálnici, hold New Mexico je země kouzel. Ještě jsme si zašli do města duchů Steins, co tam zůstalo po zlatokopech, a dojeli do Tucson.

Za pár dní byly vánoce. První vánoce bez kapra, bez maminek. Zavolali jsme domů, navštívili známé, vykoupali se a zašli si na slavnostní jídlo „All you can eat – pizza“. Málem nás z tama museli vynést, tak jsme se přejedli, až nás bolely břicha. Bylo celkově hnusné počasí, tak jsme chodili do knihoven, kina a obchodů na ochutnávky. Na vánoce bylo fajn teplo, šli jsme do Sabino Canyon na Seven Falls, což je státní park hned u města s kaktusy, soutěskami a vodopády. Potom jsme byli dva dny v campu pod skalama, kde jsme jen odpočívali a pekli kuřata. Vyrazili jsme na Biosphere 2, což je projekt na udržení života v izolovaném prostředí, kdy na prostoru páru budov, kopulí a pyramid, v nichž je simulována příroda – bažiny, lesy, pouště se zvířaty, žije pár lidí, a ti tam v izolaci žijí, jí, konají všechny lidské potřeby bez dodávky kyslíku, jídla, piva, prostě ničeho, co si sami vyprodukují to mají. Už tam jsou asi 2 roky. A jestli jim z toho nehráblo, jsou tam dodnes. Začali jsme stoupat na Las Vegas. Na hranicích s Nevadou jsme si dali krásný trail ke Coloredu, který byl ukončen v bazénku s termální vodou. Co si víc mohl člověk 29. prosince přát. Už po X jsem prošel časovou linii, kdy se posunoval čas o hodinu a vjel do hráčské Nevady. V Las Vegas pršelo, pršelo a chcalo, tak jsme jen lelkovali a chodili po casínech a knihách. Já si koupil cestopisy na Asii a Indii, začal jsem to studovat a těšit se. Trošinku jsme si zalezli v Red Rock, ale po 3 měsících lenošení to byl výkon k vážnému zamyšlení. Na silvestra jsme si zašli na buffet, koupili si píva a chipsy, udělali oheň a asi ve 22:00 h šli spát. Brzy ráno jsme vyrazili na Death Valley (Údolí smrti), kde jsou v létě až 50°C vedra a můžeš si tam na rozpálených šutrech péct placky. Dorazili jsme do Badwater -86 m pod hladinou moře. Je to jeden z největších parků se spoustou zajímavostí, jako zlatě zbarvené skály, putující kameny po písku atd. Ani se nedivím, že tam zakalili ti první cestovatelé, protože když se do Iowy prosekávali lesem, potom po Colorado jeli po stepi a pak je čekaly Skalisté hory, Utažské skalní kaňony, Nevadské pouště a teď vedra Údolí smrti. To pak ještě Sierra Nevada, pak Předělové pohoří a až pak ta zlatá California, fujtajbl, tehdy. Vrátili jsme se do Vegas. Petra za 3 dny odlítala do New Yorku, kde ji blahořečený Jeťák pomohl, aby další den odletěla do Prahy. Furt bylo deštivo, tak jsme udělali důkladnou prohlídku casín a běhali od atrakcí, kde jsme vyhrávali upomínkové předměty a piva a koktejly a pop corn, vše gratis. Potom nás potkal pán a dal nám dva lístky (kupony) na 5 US$ do jakékoliv restaurace v hotelu Imperial Palace. Jako vážení hosté jsme zasedli do pizzerie a číša říká „Z jakého pokoje račte být?“ Já mu na to „554“, usmál se a úslužně donesl 2 pizzy, „Ještě podpisek, děkuji a naschledanou“. Vykodrcali jsme se ven, já v těch mých teplákových kalhotech a rozervané mikině Štajdl, Petra v bledězeleném. Další den si Péťa sbalila a odletěla s 35 kg batůžkem home. Sedli jsme do auta a vyrazili do Los Angeles, ke známému Jimovi. V souměstí Los Angeles žije asi 40 miliónů lidí, ale my jsme zkušeně našli toho našeho jednoho a na pár dní jsme u něho bydleli, vyjídali mu lednici, dívali se na video, na surfaře. Lezli u něj na stěnce a já si vyřídil vízum do Thajska a lístek L.A. – Tchai-Pei - Bangkok. Potom jsme se za obzvlášť škaredého počasí rozloučili s Michalem, on vyrazil na Utah a já s asi 500 malými Číňany do Asie.

Letadlo nabralo směr větrů - Alaska - Kamčatka - Japonsko a po 15 hodinách letu jsme přistáli na ostrově Thai-Wan, který je domovem antikomunistických Číňanů. Dával jsem si piva, jídlo, zbytky od sousedů a poslouchal muziku, díval se na video s Švarcenegrem a dalšími Hollywoďany. Přesedli jsme si na menší letadlo do Thajska a za 4 hodiny jsem už zabil po dlouhé době komára. Teplota oproti U.S.A. stoupla, zavolal jsem domů, vyměnil pár peněz a ulehl v hale letiště, protože byly 2 hodiny ráno a nespal jsem dva dny. Ráno to byl rok, co jsem byl z domu, tak jsem se ohlídl a bylo toho hodně, u nás asi zrovna lyžují, řekl jsem si, což mě po východu z klimatizované haly úplně přešlo, nějaké myšlenky na sníh, protože venku bylo asi 40°C a 90 % vlhkost. Okamžitě se mi vše nasáklo potem a odsáklo se až v Indických Himalájích o 5 měsíců později. Ani jsem nejel do města a sedl na vlak na sever do Ayutthaya, což bývalo dříve hlavní město. Všude kolem byly ty pitomé ksichty šikmookých, které jsem znal už z Česka, protože jsou podobní Vietnamcům. Chlapi malí, žlutí, černovlasí, ale 90 % ženských nádherných a směrem k severu se to ještě zkrášlovalo až na 99 %. Ty nejhezčí kousky byly na hranicích s Barmou. Všichni kvákali jak žáby a po vlaku běhali prodavači jídla a pití. Koupil jsem si komáří repelent a jal se na prohlídky do města. Všude byly staré budhistické chrámy a svatyně. Bylo vedro a spoustu otravných naháněčů mě unavilo a jak ten časový rozdíl se mnou dělal divy, tak jsem odpočítal pár peněz a šel se ubytovat do Guesthousu. Spal jsem asi 2o hodin a ráno si sbalil bágl a šel k Wat Yai Chai Mongkhon, což byla největší fungující svatyně s budhistickým templem, plná oholených budhistických mnichů v oranžových hábitech. Prorazil jsem tam se skupinou Anglánů a ušetřil za vstup. Udělal jsem si tam pár snímků a šel společně s mnichy lelkovat pod stromy a plánoval si cestu JV Asií. V Asijských zemích je krásně vidět postavení ženských. Ty dělají ty nejtvrdší práce na stavbách, ale i opravují motorky a asfaltují cesty. Většinou když se staví barák, tak tam dělají celé rodiny a bydlí v tom rozestavěném housu a jak to dostaví, tak se stěhují na další stavbu a děti si tam hrají a řvou a rodiče dřou. Ještě jsem využil vlaku a jel kousek do Lopburi. Cestou si ke mně přisedl maník, co mluvil trochu anglicky a potom mě pozval na pivo, tak jsem v tom horku zahnal žízeň a díval se po spaní. Přednosta stanice byl super chlap a nechal mě přespat v místnosti na nádraží, se sprchou. Pomalu jsem si zvykal na zdejší prostředí. Pivo mi furt kolovalo v těle, tak jsem si projel v hlavě Vlasy od Formana a cítil se na vrcholu blaha, protože se mi plnil můj sen, udělat tu zemi kolem dokola. Ráno jsem si prošel Templ Opic, kde opice a opičí král byli uctíváni lidmi (potom jsem ještě zažil hadí a krysí palác), všude tam seděly nasrané opice a čekaly na banány a nevěřily, že jim nic nenesu. Prošel jsem si budhistický Lopburský palác se stájemi slonů, koupil si banány a šel za město na stopík. Jedna potvora opice mi ukradla tašku s banány, drze si vytáhla banán a oloupala si ho, zbytek byl tedy pro mě, aspoň to. V Thajsku, jakož i skoro v celé Asii se jezdí nalevo, tak sem se na tu stranu postavil a začal s palcem nahoře cestu na sever. Prásk, hned auto a už jsem se vezl na korbě, pak zas a to už mě vezl teplouš z Bangkoku, co jel na homosexuální sraz do Chiang Mai, bylo to asi 400 km, tak jsem si vychutnal jízdu Typico Thailand. Já si myslím, že tam neumí nikdo řídit, vše nechávají, až jak Buddha rozhodne. Fičí se to tak 100-150 km/hod kdekoliv, auta jedou tak metr za sebou, a když nemůžou předjet zprava, pak po krajnici zleva je místa dost. Ten můj hňup nejradši předjížděl do zatáčky, Buddha rozhodne. Furt koukal na moje nohy a voňal auto voňavkou. Říkal jsem si: Jirko, jak to přežiješ s panictvím a ve zdraví, přísahám, že ti koupím pokoj v tom nejlevnějším hotýlku, to chce kapičku uklidnění. Na začátku města jsem řekl dost, já jdu ven, protože ten idiot to bral 100 km/hod přes křižovatky, už ho asi svědila prdel. Užij si ho tam a s díky jsem vystoupil. Došel jsem na nádraží, sedl do drožky a říkám „nejlevnější kutloch“. Borec mě tam dovezl, dostal od hoteliéra za cestu a klienta a já zalehl. Druhý den jsem si prolezl všechny nejznámější temply historického města Chiang Mai, což má být klenot severu, mně se víc líbily malé opijové vesničky v zlatém trojúhelníku, kde se vystrašení Amíci nedostanou. Už delší dobu jsem tu pozoroval postavičku, kterou tu mají vyvěšenou všude v obchodech, na ulicích, v tempech a je k nerozeznání od Woodyho Allena a je to jejich milovaný král. Byl podvečer a z autobusáku jsem viděl známou budovu buddhistického templu s těmi rohy, tak jsem tam zašel, a aniž bych se moc rozpovídal, tak mně tam přidělili místo a ukázali koupelny. Uděkoval jsem se skoro k smrti. Ráno jsem sedl na autobus a dojel do Chiang Rai a pak do nejsevernějšího místa Thajska do Mae Sai. Na severu přibývá policejních hlídek, protože je to místo Zlatého opijového trojúhelníku a ti lidi už na to vypadají, že ho kouří, ty jejich oči ti to hned poví a oni se smějí a jsou pomalí a klidní. Jsou to „Hilltribes“, kteří tu přiemigrovali z Laosu, Burmy, Číny, Nepálu, Kambodži a každý si přivezl svoji kulturu a jazyk, takže thajština je ti naprd. Ženské nosí kroje a na hlavách růžné železné konstrukce a kuličky a návleky na nohách, a tak nevím je to tradice nebo to mají z těch mlžných zámků, toho věčného hulení.

Prošel jsem Mae Sai a stál jsem před mostem do Burmy neboli Socialistická unie Myanmar. Ani jsem neváhal, zaplatil 5 $ za vízum a vstoupil do Burmy, komunistické, chudé a nevlídné. Chlapi tam nosili sukně a ženské měly na hubě hlinkové šmrncy, což vypadalo hezky a dráždivě. Staré báby hulily fajfky s trávou a bylo vedro jak v peci. Dva chlapi v sukních mě pozvali k pívu a o Česku nevěděli nic. Potuloval jsem se po trhu, kde by srdce estetovo zaplesalo a přestala mě ta Burma bavit, tak jsem šel do usměvavého Thailandu. Vyšel jsem na kopeček s pagodou a díval se na ta opiová pole, uvařil si a počkal na západ slunce. Sešel jsem do templíku a opat buddhistů mi dal deku, zahlaveček, ručník (vše oranžové) a ukázal mi místo mého odpočinku, opětoval jsem mu gesto, přiložení ruky na srdce a říkal jsem si, jestlipak bude ráno snídaňka, a byla. Ty sochy Buddhy na vás koukají odevšad, v buddhistických zemích. Ten Emerald je 100 metrový, ležící, klečící, stojící, ukazující, s opicí, s ovcí, „s veverkou, s děvčátkem“. Tak tedy po snídani jsem šel na policajty a dostal vodu, potom jsem tam chodil pro vodu a pomoc furt. Sedl jsem na pick-up a dojel do Sob Ruak, což je místo absolutního středu zlatého trianglu. Spojují se tam řeky Ruak a Sai a vytvoří Mekong. Prošel jsem si „Dům - museum Opia“, kde je spousta ukázek ze života pěstitelů máku, nástroje a taky maketa rodiny v životní velikosti. Tatínek hulí na posteli, dítě řve na zahradě, matka pracuje, to se umí někdo narodit. Sedl jsem si na břeh řeky a díval se do Laosu, jak tam ti chudí Laosané závistivě pokukují na bohatého souseda. Tak jsem chvíli civěl na Burmu, na Laos a na Thajsko až mě to přestalo bavit, tak jsem sedl na minibus do Chiang Saen. Chvíli jsem tam civěl na řeku, jak Laosané chytají ryby a koupou se v té špinavé řece. Blížil se večer a na policii v Chiang Rai jsem se zeptal, kdepak je chrám budhistů. Doporučili mi jeden a tam už hopsali holohlaví mniši, kteří mě přivítali jako v předchozích místech. Ráno jsem nečekal na snídani, protože oni chodí tak kolem 7 hodin na trh a žebrají a pak to přinesou domů a tam se rozdělí. Štěstí, štěstí, štěstíčko, vzala mě ženská 550 km na jih a cestou se starala, abych neměl hlad a žízeň, ještě rýži na další cestu v košíčku mi dala. Odjela, rýži jsem snědl a košík zahodil. Další dva stopy mě dovezly do Sukhothai, což bylo kdysi první hlavní město Thajského království, ale prohráli tam nějakou bitvu a trochu se to tam zpustošilo, tak to sunuli na jih do Ayutthaya, až to vyhrál Bangkok. Tam je na odlehlém místě spousta staveb z roku 1200-1300 a okolo rybníčky, lesíčky, posekaná tráva a pohodička. Všude samý Buddha. Seděl jsem tam ve stínu stromu a blahořečil buddhistům. Mladá holka mě nabrala na stopa a dovezla do města k templu, kde zrovna končila hodina zeměpisu a mladí mniši ve věku 7-8 let tam pobíhali. Byl to chrám pro novice. Přidělili mi jednoho průvodce a on ten hošan byl světaznalý a věděl o Evropě moc věcí a Česko a Prahu a sportovce české a datumy a tak jsem se dozvěděl pár věcí o mniších, o jejich životě a způsobu žití. Večer mě pozval na modlitbu a bylo to dost fascinující pozorovat 100 mnichů, jak brumlají a hrajou na buben. Už jsem se zase mohl umýt tak jsem byl nervózní z té čistoty a odbyl jsem to. Ráno jsem si vyzkoušel typ stopování, jak mi kdosi ukázal, protože moc lidí nevědělo, co je to palec a ruka v pěst. Začal jsem mávat tím přiblblým pohybem ruky jak baleťák z labutího jezera, homosexuální kývání celou rukou nahoru, dolu s mírným podřepem. Hrůza, ale šlo to a lidi věděli o co Go. Taky to trochu připomíná driblujícího basketbalistu. Ten den jsem dal po okrskách 400 km, byl jsem povozen po buddhistických památkách, taky místě, kde se zjevil Buddha, dostal jsem tašku plnou jídla, kuře na zelenince a ukončil jsem to v Khon Kaen. Furt mi nešlo do hlavy, že většina pracujících na stavbách okolo cest, jsou v tom vedru (30-33°C) narvaní v kabátech, kalhotech a vlněných kuklách. Já to přežíval v tílku a kraťasech. V Khon Kaen jsem zašel na stanici VB a tam mi řekli, ať spím u nich, Přijel tam jeden, co uměl anglicky a ten mě vzal na služební motorku a provezl městem a pak jsme šli na pizzu a pívo a já čuměl a ptal se sám sebe proč? Co jsem se dostal na východ Thajska, tak se tam změnil ráz krajiny na vyprahlou, horkou, hornatou step, protože to tam vše leží na pískovcovém podkladu. Taky mi tam borec ukázal obrovskou oblast, kde komunistická zvěř podpalovala lesy a teď už tam 10 let nic neroste, jen suchá sláma a nic. Ráno jsem se dostal k posledním ruinám, co jsem chtěl na severu vidět. Byly to staré Khmérské chrámy postavené z pískovce na vrcholu vyhaslé sopky a jmenovaly se Prasat Phanom Rung. Byly to takové kuželovité chrámy s krásnou výzdobou a postavili to Hinduisti ke svým modlitbám k Vishu a Shivovi, ale pak toho nechali a znárodnili to Buddhisti. Já to proletěl a mizel jsem z toho kraje, protože tam furt utíkají ty komunistické prasata z Cambodže, co se snaží o Marxe a Lenina a nechce se jim dělat a ti to své učení a přemlouvání vyhrotili víc než ten zmrd Stalin a ten čínský vepř Mao a sekají ty lidi, žádné sraní s mladou paní. Odstopoval jsem statečně pryč až do Pak Thong Chai a zabral postel na Police Box. Hned první ráno mi zastavil človíček a pozval mě na snídani. Potom jsme jeli dál a on pochopil můj upřený pohled na telefon a povídá, jestli chceš, tak si brnkni, máma bude mít radost. Vyťukal jsem 00142694468283, chvíli to chrčelo a mamka to doma vzala. Bylo vše v pořádku, tak jsme jeli k tomu človíčkovi do práce a tam mě představil všem zaměstnancům – paní Ching, paní Jang, pánu Maisi atd. Nechal mě čekat na konec jeho práce v hospodě s otevřeným účtem, tak jsem nelenil a poroučel si „to či ono“. Navečer jsme dojeli k jeho rodině a na řadu přišly děti, manželka, vana, nové oblečení a jelo se na párty, kde byli jeho známí, podnikatelé, vojáci, bankéři, žralo se, pilo se, mně lezly oči z důlků, potom odešly manželky domů a my šli do nočního báru, kde pěly polonahé thajské krásky, a já dostal strach, že jde do tuhého, že budu muset vykonat pohlavní styk a říkal jsem si, co bude s mojím batůžkem plným peněz a dokumentů, jestli ho budu mít na zádech? Potom přišla číšnice a podávala mi nějakou knihu a mně začal cukat pravý horní ret a bál jsem se jí otevřít. Zkusil jsem to a byl tam naštěstí jídelní a picí lístek. Oni se mě ptali, jestli chci koupit nějakou ženskou. Já se spokojil s dvěmi pivy a oni se šli bavit s prostitutkama, bojoval jsem s pivama asi 2 hodiny, oni dobojovali a říkali, že jsem o moc přišel. Potom jsme jeli domů, ráno po snídani mě dovezl na autobusák, koupil mi lístek na Rayong a rozloučil se. Normálka se mně ani nepředstavil, takže ani nevím komu děkovat. Tím autobusem jsem jel podél moře na východní část Thajska a projížděl jsem nejvyhlášenější prostitutčí město světa Pattaya, kde jezdí prasečí hlavy z Německa a rejdují ty malé krásné Thajky, které kradou pasáci a obchodníci ze severu, čím mladší, tím dražší a panny za dvojnásob. Politoval jsem je všechny z autobusu a dorazil do přístavu Rayong. Původně jsem chtěl jet na ostrov Samet, ale množství turistů a finance mě nechaly ve vesničce Ban Phe.

Cesta na nocleh mě dovedla na policejní stanici, které jsou lehce k nalezení, poněvadž jsou stavěny podle jednoho vzoru jako Mc Donaldy nebo Pizza Hut. První polda, co tam byl, mi chtěl hned dát prachy na hotel, což jsem odmítl, tak mě pozval domů, houkl na ženu a ta mi nanosila jídlo, pití, mořské speciality a to jsem původně myslel, že nebudu jíst, ať vytrávím ty včerejší kvanta jídla. Potom jsem se okoupal a uložil v přístřešku pro auta v areálu stanice. Ráno jsem utekl, aby mi už necpali jídlo a trávil jsem celý půl den na pláži. Odpoledne jsem šel na stopa a bleskem se řítil na pick-upech do Bangkoku, což je asi nejodpornější město světa s vražedným provozem, vzduchem, horkem, špínou a smradem. Doběhl jsem si na poštu pro dopisy a zasedl do hospody, protože mě nikdo za celou dobu nepozval. Vybral jsem si muslimskou hospodu s pákistánskou kuchyní, co v ní bylo plno Muslimů s vždy nasranýma očima, v dlouhých košilích až po kolena, s puštěnou hudbou, jak to furt vrže a zpěvák jen kvílí. Nadlábl jsem se znamenitě a jel na letiště, kde se spí v hale s klimatizací a záchodkama. Oběhal jsem si některá velvyslanectví a projel město busem a prolezl noční market v čínské čtvrti, což je nákupní atrakce Numero Due, hned po trhu na lodích, po čemž se můžou zbláznit turisté. Projel jsem se na lodi po smradlavé řece a nočním vlakem dojel do Nakhon Pathom, kde jsem pohovořil s přednostou o české gymnastice a usnul u něj v kanceláři a potom si přes den prošel nejvyšší buddhistickou pagodu světa vysokou asi 127 m a šel na hlavní poštu a učinil geniální věc. Protože jsem měl moc věcí navíc, jako věci na trek do Himalájí, tak jsem se s tím nechtěl tahat a úschovna stojí 1,20 US$ na den, tak jsem si poslal balík s těma věcma do Bangkoku na GPO, kde mě ten balík čekal 2 měsíce a já zaplatil 2 US$ za vše. Potom jsem směle a nalehko vyrazil na jih.

Dorazil jsem do vylidněné rekreační oblasti Cha-Am, kde jsem se oddával teplému, vlnovitému moři a navečer mě při hledání noclehu zastavila paní a říká, jestli mi může pomoct. Pozvala mě na večeři a pak k ní domů, kde byla vítačka s babičkou, dětmi, manželem a pak se zase jedlo a dívalo na TV. Paní byla ředitelka firmy vyrábějící led ve všech podobách, což v těch zemích znamená být asi jako opiový král. Ještě za šera jsem vyrazil na stopíka a pán co mě vzal do luxusního auta - Opla, byl majitel hotelu a ředitel banky, tak se nedal zahanbit a pozval mě na jídlo a zařídil mi odvoz o dalších 300 km dál. Blížil jsem se k ostrovu Phuket. Rozhlížel jsem se po templíku buddhistů, kterých na jihu ubývalo jako dobrých lidí a střídali je ti bojovní muslimové a na stopu to bylo vidět, že nebyl tak lehký a pohodový. Směrem na jih je Thajsko jen taková nudle utlačovaná tou komunistickou Burmou a začínají tam růst z roviny ty krásné vápencové věže porostlé zelení, co jsou známé z dokumentů. Ten templík tam byl a byl super, hned vedle Hot Springs, kde jsem se vykoupal a pak už mě čekalo jen 200 km na Phuket, který mě zklamal svou rovinatostí a přeplněností. Zajel jsem na jednu poloplnou pláž a učil se ve vlnách bodysurf, což mi moc nešlo a solidně jsem si vykloubil rameno. Po noci na pláži jsem odtud utíkal mílovými kroky. Na noc si mě domů vzal policajt, co mě pozval na večeři, a pak ještě jeho kolega, který se nechtěl shodit, tak mě vytáhl na další jídlo a pivo. Vyměnili jsme si adresy a já po 1000 slíbil, že jim napíšu. Věřili? Ráno mě nabralo auto, co vezlo prase, které bylo hrozně posrané a smrdělo, tak jsme tam seděly dvě. Ono při každé zatáčce hrozně kvičelo, tak jsem se bál, aby nebylo na mně, že mu „robím zle“. Dopadlo to O.K. a na další úsek mě vzal maník s pionýrem. Já za ním visel s báglem na zádech a on to bral furt 120 km/hod a jeli jsme asi 250 km přes ten rozžhavený malajský poloostrov a traverzovali jsme ho západ-východ, přes parádní pralesy, kde před 3 lety vystříleli komunistické zvrhlíky a všude smrděla surová guma, jak ji tam nechávají sušit, protože je tam spousta farmářů, co ty gumovníkové stromy chovají a taky duriany, ale o tom až později.

Prdel mě už bolela a bágl tlačil, ale vydržel jsem to a na hranice s Malajsií jsem dojel busem. Ukázal jsem pas, paní v muslimském hávu zalistovala seznamem vyvolených zemí a prdla mi tam měsíční pobyt. Jako by švihli proutkem kouzelníka Copperfielda Davida se to za hranicí vše uklidnilo a zkrášlilo, kvalita cest přesáhla evropský standart. Thajské prďoly vystřídali Číňani, Indové a Malajci, kteří tam obývají, zdokonalují a zkrášlují jinak nudnou zem. O velký Boom se postarali podnikaví Číňani, co zabírají asi 35 % obyvatel. Chtěl jsem to dorazit až na Penang, ostrov Číňanů, ale bylo moc hodin a i když se řidiči činili a brali mě zodpovědně rychle, na noc jsem zůstal asi 20 km od George Townu což je hlavní busines a tourist město ostrova. S dětmi policistů jsem si zahrál pinec a ráno mě s malajskou snídaní dovezl důstojník k převozu na ostrov. Hodil jsem do turniketu 40 senů a projel úžinu a fičel si koupit lístek do Indonésie, protože tam jsou nejlevnější lístky na světě. Potom se proti mně spikly všechny černé síly. S lístkem Singapore-Jakarta-Singapore za „98 US$“ jsem šel, jel na indonéské velvyslanectví a ta kráva, ta potvora mi řekla „sorry“. Češi musí mít speciální list s pozváním, málem jsem ji tam uškrtil a byl jsem vykázán z budovy. Po dlouhé době jsem byl hodně, hlasitě, česko -anglicky sprostý. Lístek jsem stihl vrátit za 5 minut 12 s 20 % ztrátou. Rozloučil jsem se se svým snem přejet rovník, vidět nejkrásnější ostrov Bali, sedl jsem si tam v tom vedru na zem a tak mi to bylo líto, slzil jsem a prosil Boha, aby těm komunistům, co to vše zadrbali, někdo udělal pořádný bengál, že budu sám pracovat jako dobrovolník ve vyhlazovacím táboru a budu jim „dávat přirození do mlýnku na maso“ a utrpení tibetského lámy Rampy v japonském zajetí proti tomu bude pionýrský tábor. Potom jsem se jel okoupat, a když mi na policajtech načardžovali 15 US$ za půlminutový telefon domů, myslel jsem, že je zastřelím jejich osobní puškou. Tolik peněz jsem neutratil za měsíc. Petra mi večer volala do ubytovny, kde jsem se seznámil s klukama z Francie, Polska a Dánska, co byli v Indonésii, Filipínech a Nepálu, tak jsme si vyměňovali zážitky.

Ráno jsem se procházel po pobřežních skalách, až jsem došel na pláž, kde bylo spousta opic, Malajců, malajských Indů, malajských Číňanů a ti se koupali v celých oblečcích a nechali tam spoustu bordelu a zbytků, tak jsem to posbíral, najedl se, postavil si stan a šel chrnět. Musel jsem tam čekat na pas se zpátečním vízem do Thajska, tak jsem se tam koupal ve zkaleném moři a chodil do lesa k potůčku, kde řvala podivná zvířata, a jeden večer mě na pláži balily čínské holky a furt se se mnou fotily a posílaly mi pusy, když odjížděly, a já jim taky a volaly zítra v George Townu a já si koupil placek a šel spát. A za tři dny jsem mohl vypadnout a jít na stopa, ale nešlo to, protože ti lidi byli posraní a báli se mě brát. Tak jsem třeba 3 hodiny stál na slunku, až mě vzal kamión a pak další dva a já dojel pod Cameron Highlands, na dálniční platidla a nějací mladí kluci, zaměstnanci, mě vzali na noc domů a byli to muslimové, dali mi najíst a pálili dobrou angličtinou a pak asi v 23:00 h zazvonil telefon a šéf těch muslimských kluků říkal, že do 10 minut musím vypadnout jako nemuslim, tak se mi omluvili, jeden mě vzal na motorku a odvezl na dálniční odpočívadla, koupil mi čaj a mluvili jsme o pitomém náboženství a o ženských, že on má asi 8 holek a pak jel domů a já se skulil za nějakou budku a díval se na hvězdy a byl jsem rád, že můžu cestovat a vidět to na vlastní oči. Byl jsem v Malajsii v období muslimského půstu Hari Raya Puasa, kdy nesmí nic jíst a pít od východu do západu slunce, tak je 90 % jistota, že vás nikdo na jídlo nepozve a ti Malajci už nejsou tak hodní jako Thajci a stejně by vás nepozvali. Ráno jsem vyjel autobusem do Cameron Highlands ve výši 1500 m.n.m. a ten autobus jel dlouho a po šílených cestách z serpentinách a okolo pěstovali čaj a nahoře bylo chladno a nuda. Rozhodl jsem se o pochod „junglo-lesem“ sešel jsem z cestičky a chodil po lese a začalo mi být šoufle a večer už jsem nemohl stát a bylo mi zle a měl jsem sračku a teplotu, pršelo a já neměl spacák, tak jsem se schoulil ke stromu a opice řvaly a chodily se na mě dívat, já počítal andělíčky a ráno mi chůze moc nešla, tak jsem se klečo-plazil na cestu a zvracel jsem až mi na večer začalo být O.K. Ráno už to šlo a tak jsem sešel na autobus a asi o 6 kg lehčí jsem sjel do údolí. Potkali mě ti kluci z platidel a nemohli mě poznat. Ten pitomý stop šel ztuha, ale večer už jsem spal na nádraží v Kuala Lumpur s nějakým mladým Kanaďanem ze severního teritoria. Kluci na stopu mi říkali, že za 15 g trávy by šlo na provaz celé auto, tak proto ta opatrnost autostopu. Prošel jsem si národní mešitu, kde do mikrofónu zpíval Brumendo nějaký muslim, zašel jsem na nedělní market, který přechází do nočního až do vysílení prodavačů i nakupujících. Skočil jsem si na indickou ambasádu, kde mi odebrali 45 US$ za vízum a fax do Česka a říkali, ať se za týden stavím. Super aspoň ta Indie. Potom jsem zavolal hošanovi, co jsem ho potkal v Penangu a on mě provezl na motorce po městě plném mrakodrapů a super budov s čistotou, potom byla véča, ale domů mě nevzal, což mě nasral, tak jsem hopl na bus za město, kde mě první vyrazili z policejní stanice, pak z kostela, tak jsem padl vysílený u pokladen na autobusáku v dalším městě a probudil se, až po mně ráno nevěřícně šlapali lidi jedoucí do práce. Na té indické ambasádě jsem potkal Kanaďana, co mě pozval na snídani a on byl specialista na srdce, jako doktor s výdělkem půl milionu dolarů ročně a on se vždy vzal na dva týdny a jel pod stan do světa, nebo vzal svou mašinu Harley Davidson a jel po U.S.A jako správný Hels Pekels. Taky jsem se díval na zprávy v TV, kde dávali sport jako MS v lyžování v Itálii, světový pohár v snowboardu, krasobruslení v Rusku, zápas o postup v kriketu mezi Zimbabwe a Pákistánem a venku bylo tak 35°C a dusno jako na šachtě.

Jel jsem do Port Dickson, kde jsem si odpočinul od mé nemoci v horách a vykoupal jsem se v moři v Malackém průlivu. Rozbalil jsem stan a uvařil si rýži. Ještě jsem se stavil do Malaccy, což je město s množstvím architektury co tu zbyla po Evropanech, co to tady obhospodařovali. Dal jsem si poprvé ten posvátný Durian - ovoce, jež prohlašují za krále králů v ovocnářství. V Anglii za to dávají těžké prachy. Je to takový bodavý ježkovitý tvar, a když to otevřeš, tak to smrdí, jako když se líbáš s někým, co si týden nemyl zuby a jedl tvarůžky a romadúr. Jsou v tom pecky obalené ovocným masíčkem a je to dobré, ale není nad banány a broskve. Ta architektura mě moc nevzala, tak jsem nasedl do náklaďáku, co jel do Singapuru, ale sral se tak 60-70 km/hod a byl lakomý a nekoupil mi jídlo. Před Johor Bahru jel do garáží, tak jsem dojel do města autobusem č. 61. Hned jsem nakoupil placky a sedl na bus do Singapuru. Mezi Johor Bahru, posledním nejjižnějším městem Malaysie, jezdí linka za 1 ringgit do centra Singapuru. Na hranicích to proběhlo rychle a na noc jsem dojel do města čistoty, drog a tvrdé morálky. Bylo už před půlnocí a hned u nádraží jsem viděl křesťanský kostel. Svatý otec chvíli říkal, že ne, pak jsem ho obměkčil a on se mě ptal, zdali jsem křesťan. Zavětřil jsem a říkám „ano“, nebesa se otřásla, tak on mi říká „ukaž mi, jak uděláš kříž“. Vzpomněl jsem si na babičku Celestýnu a dědu Františka z Hrozenkova a předvedl jsem mu precizní otce, i syna, i ducha svatého amen a on mi napsal papírek, že jsem hostem v jeho kostele, okoupal jsem se, parádně vyspal a ráno vyšel na prohlídku. Furt jsem se díval na jih, jestli uvidím ten rovník, protože on byl už necelých 100 km vzdálen a já byl na 1° rovnoběžce, ale bylo mi upřeno ho spatřit. Šel jsem hledat templík Hare Krišnů, ale ten už neexistoval na té adrese, co jsem měl od Svobody. Šáhl jsem po telefonním seznamu a vyhledal tam pod „S“ Sikh Templ (o Sicích bude řeč dále) a hned kousek ode mě byl hlavní stan těch vlasatých šílenců. Cestou byly tři temply hinduistů, tak jsem vyzul boty a šel se podívat na jejich ceremonie a byl jsem u vytržení. Ty temply jsou lemovány sochama, soškama a rytinama lidí, zvířat, lidí se sloníma nosama, prasečíma ksichtama, kravími rohy, opičími ocasy atd. Uvnitř byly výklenky a v každém seděl hinduistický mnich, pokreslený barvou, něco mumlal a házel oběti bohům a nechápu, že za ta tisíciletí si toho nikdo nevšiml, že ten Bůh si to žrádlo stejně nevezme a shnije to tam, ale oni furt, i když nemají co do huby, tak to tam budou vláčet a obětovat a ti mniši byli mírně vyžraní, tak jsem si řekl, že to těm Bohům užírají. Pak jsem šel k Sikhům, kteří mi tam nechali bágl a já šel na prohlídku do Singapuru, který býval kdysi místem pašeráků a opiových doupat. První jsem zašel k těm hindům a pokračoval v prohlídce, a ti furt světili a k tomu hrála parádní kapela na bubny, zvony, trubky a každý svoje. Lidi lehali na zem, svíjeli se a modlili se a kreslili si na hubu čáry, pak tam nechali něco jídla a peníze a odpochodovali domů. Večer jsem trošku pojedl v přívětivosti Sikhů a ráno si narval plný batoh pravých „čapáti“ placků, co tam dávají pocestným zadarmo. Vypadl jsem z město-státu a ani na mě moc neudělal dojem, ale proti jiným, okolním zemím je to extrém bohatství.

Byl jsem zpět v Malaysii, a čekala mě prohlídka východního pobřeží, kde bydlí výhradně Malajci v malých vískách, v baráčcích na kuřích nohách jako v Belize, jsou chudí jak myši kostelní oproti západu, který obhospodařují Číňani v honosných superdrahých vilách a fárech. Tolik mercedesů a BMW jsem neviděl. Nechal jsem se vyvézt do Rantau Abang na SV, kde je největší hnízdiště želv na světě, ale stejně jako s těma quetzálama v Guatemale tam právě želvy nebyly, tak jsem aspoň v bouři přestanoval na pláži. V období monsunu jsou ty baráky na kuřích nohách nezbytností. Projížděli jsme kolem muslimských mešit, to už jsem se vracel na jih do Cherating, což je turistická oblast, zašel jsem si do Regé baru a u sklenky vody tam poslouchal normální hudbu. Moc mě nebavilo vylehávat na pláži, kde nebyly ani vlny, tak jsem pozoroval rybáře, jak hážou takové kruhové sítě s olůvky proti vlnkám, kde vidí ryby, málokdy se netrefili. Další den mě provezli dva Číňani středem Malaysie, tak jsem si odškrtnul i tuto část a těšil se do Thajska. Celý střed, tedy jihostřed je plný gumovníkových, kokosových, olejových, durianových, banánových stromů a zcela nezajímavý. Hodili mě na hlavní tah na K.L. a já se navečer dostal do města Rajang. Aniž bych se ptal, nabídl mi jeden kontrolor z autobusového nádraží, že můžu u něj přespat. Proč né!? Zašli jsme na kvalitní obědo-večeři a jeli domů na periferii města. Doma nikdo nebyl, i když sliboval děti a manželku, jen pár psů. V té době jsem se zbrchával z nemoci a byl jsem dva měsíce v nepraných věcech, pohled pro bohy. Dal mi kraťasy, slipy a nějaké tričko, potom jsme vykládali o hinduismu a on furt mluvil o penisu a sexu a pak mi začal šahat na nohy a nejen tam, tak jsem ho usměrnil a on furt kecal o perverzním sexu. Trochu jsme se neshodli, ale pak se uklidnil a šli jsme na večeři a pívo, říkal, že večer přijde manželka a matka. Když jsme byli zase doma, nikdo tam nebyl a on mi přinesl sklenku piva a uvnitř plaval nerozpuštěný prášek, on někam šel a mně se šíleně rozklepaly ruce a v mžiku jsem si sbalil. Borec se vrátil jen s hadrem okolo pasu a pták mu stál jak hydraulická stojka na šachtě. Vychrstl jsem mu pivo do držky a on začal slintat a sápat se po mně, „ruce pryč, ty prase“, borec vytáhl ze šuplíku nůž a to už byl úplně nahý, já vytáhl moji záchranu, slzný plyn, který nosím vždy u sebe. „Uděláš krok a do smrti neuvidíš ani to svoje péro, toto je oslepující sprej“, bořík couvl a já chtěl odpálit z baráku, ale bylo zamčeno a všude štěkali ti psi, opravdu pohodička. Bořík mě furt sledoval a tak jsem musel oknem, ještě že to bylo nízko. Vyletěl jsem z branky a fičel na cestu, ještě jsem se ohlídl a viděl jsem venku jak je tam i se psy, tak jsem hulákal, že jdu na policajty, ať se těší. Venku pršelo a na mně to dolehlo, třepal jsem se, fňukal jsem a utíkal po cestě na nádraží, furt jsem se ohlížel, až když mě bus odvezl do Kuala Lumpur, to bylo asi l:00 h, jsem si oddychl, přivázal jsem si batoh k ruce a usnul na zemi mezi odpadky. Skočil jsem si pro víza do Indie a konečně se dovolal na templík Sikhů a oni řekli, ať přijedu. Čekal jsem dvě a půl hodiny na zastávce s ostatními lidmi a žádný bus nám nezastavil, nakonec, zrovna když zavírali templ, jsem tam dorazil a oni mi podali knihu návštěv a já se zapsal a do kolonky zaměstnání napsal - cestovatel. Jeden mladý Sikh mě pozval na večeři a pak jsme spolu spali na stolech ve škole pro sikhské děti a ráno jsme šli na trh, dali jsme si super čínskou snídani a on byl zcela moderní a nosil tričko Chicago Bulls a pačesy až po kolena, které měl stočené do turbanu, a bezvadně uměl angličtinu. Rozloučili jsme se a já to dostopoval na ostrov Penang, kde jsem si chtěl odpočinout.

Na ten ostrov přepychových hotelů se dá dostat převozem nebo po mostě, který je nejdelší v Asii, tentokrát jsem to jel po tom mostě a dojel až k templu Sikhů, ale ti mi řekli, že tu nějací Angláni prcali a kouřili trávu, tak zatrhli dobročinnou činnost a já šel po hlavní ulici a naráz jsem uslyšel bubínky a lidi s vyholenými lebkami a copečky, byli to Krišnovci, požádal jsem je o vodu a oni mě poslali do jejich hlavního sídla, jež bylo v malé vilce v centru a Evropani a jiní cizinci tam polehávali a bylo mi řečeno, že tu můžu zůstat třeba rok zadarmo, ale jen jeden den není možno, protože oni chcou ať člověk pronikne do jejich filosofie, což se mi nechtělo, tak jsem se najedl a vypadl na pláže. Kdo chce strávit v Malajsii dlouhý čas rozjímáním a ušetřit prachy, tak za metodistickým kostelem na Jalan Burma je hlavní templ Hare Krišna. Přemýšlel jsem o těch lidech, co tu žijou a mé úvahy vyústily v krásný monolog, když se mě po milionté zeptal domorodec, jak se mi líbí v jeho zemi; říkám „jo“ a on „super co ?!“ A mně se ta klapka otevřela, vrhl jsem na něj nasraně oči a spustil. „Pane, ta Vaše Malaysie je jeden obrovský bullshit, každý žvatlá o kráse o svobodě, ale každý Malajec musí být muslim, musí být hodný, nepít na ulici, poslouchat vyhlášky, je podělaný ze zákonů, nesmí bydlet s ženskou před svatbou, neexistuje, aby byl homosexuál. Potom z toho vznikají takové prasata, co mají děti a ženy a vodí si domů turisty a snaží se je znásilnit a uspávají je ve svých peleších a policajt ti nepomůže a vyhodí tě na ulici v dešti a církevní hodnostáři jsou poslušní Státnímu režimu a vyhánějí slušné prosebníky o nocleh a co je to za hovadina, aby fízli chytali kluky s dlouhými vlasy a na ulici je stříhali jako ukázku neomezené síly a kde berete tu drzost tahat turisty na hnojiště jako jsou Penangské pláže a Cameron Highlands a každý se směje a ptá se, do kterého hotelu jedete sire a který expres použijete mistře a kde budete večeřet lorde. Já odpovídám na nádraží, stopem, u Sikhů a oni se zaškaredí a už se nesmějí a jdou pryč, mně se ta Vaše země hnusí a těším se, až budu zítra venku.“ On čuměl, nic neřekl a odešel. Ráno jsem zašel k potoku a měl tam hodiny praní, šití a čištění, protože moje věci doznaly jistých změn ve tvaru a vůni, pak jsem vyrazil na stopíka a šlo to solidně, dokonce jsem dostal 10 ringgitů, což je velká suma a oni té své měně taky říkají malajský dolar.

Přešel jsem hranici a tam mě hned nabraly dvě holky a pak jsem ani nestíhal slízat z aut dolů a další už mě bral dál, mladý kluk mě dovezl k budhistickému templu a tam mi hned přidělili pokojíček s ovocem a sprchou. Ani mi moc nevadilo, že lidi tu neumí anglicky tak dobře jako jižněji, ale u srdce to mají v pořádku. Ráno jsem dostal snídani, jídlo a vodu na cestu, rozdělil jsem se o to se psy a vyrazil. Šlo to jako po másle. Cestou jsem viděl spoustu děcek, jak se houfujou u škol, všichni v uniformách, totiž každý typ školy má svou uniformu, kluci a holky chodí separé a viděl jsem tam drezůru, jak holky seděly na zemi, a vychovatel byl ve vojenském a mlátil je po napřažených rukách a jedné zlobivce lil coca-colu na hlavu a příšerně hulákal, díval jsem se na to a nevěděl co na to říct. Dorazil jsem do Krabi, nasedl na loďku a nechal se dovézt na pláž Phra Nang a tam už holky chodily nahoře bez, popřípadě zcela nahé a kluci s bambasama si tam házeli létající talíře, byl jsem jak v ráji, krásní lidé, skály, písek, moře, teplo. Zašel jsem na pláž, kde bylo spoustu lezců a hospoda a já si tam vzal do ruky americký časopis Climbing a pak si zalezl na těch krápníkovitých skalách, plných stalagmitů a stalagnátů a pak mi ten můj nový foťák udělal prásk a těch 300 $ šlo do prdele, tak jsem byl nešťastný a trucoval jsem na pláži až do večera. Ráno jsem si zalezl, pak se koupal, navečer jsem se vyspršil na hajzlíku a šel spát pod skály. Ráno jsem vždy čekal na jednoho domorodce, co vozil z města na lodi domácí jídlo, on mě už z loďky volal, dneska mám rýži a kuře a sladké kuličky, nudličky a banánky. Prodával mi to za pozemskou cenu a byl fajn. Plaval jsem tam na ostrovy, na které se vozili lezci loďkama, a četl jsem si a díval se na holky a smáli jsme se na sebe, chodil jsem se dívat, jak lezou opice po skále a vždy, když se chystalo na focení, tak pózovaly jako profesionální modelky. Večer jsem chodil na skálu a vždy jsem poprosil někoho a vylezl si cestu, přivázal jsem se kolem pasu jako Joska Smítka nebo Gaston Rébuffat, nebo John Long a hrozně mě to bavilo. Lezci byli přátelští a ti domorodí vypadali srandovně, navlečení v borealách nebo petzlech. Všiml jsem si tam parádní věci, že většina těch loděk má motor toho Čecho-američana Kuboty a 80 % jihovýchodních Asiatů nosí boty Tomáše Bati ze Zlína. Osud mi přihrál do rukou dvě Němky, krásné bohaté holky, co si mě oblíbily a pozvaly mě na super rybí večeři a daly novou mikinu. Dali jsme si scuka na dalším ostrově Phi Phi Don a pozvaly mě na okružní jízdu okolo ostrova Phi Phi Lee, kde se nebydlí a je to skalnatý ostrov s jeskyněma a korálama okolo. Je tam Viking Cave (jeskyň Vikingů), kde žije šílené množství ptáků, a jsou nějací speciální, kteří dělají hnízda v stropech jeskyní a slepujou ta hnízda svýma chlusancema, které jsou bohaté na látku podporující potenci a Číňani tomu věří, vaří z toho polívku a platí 1000 $ za kilo. Tam jsou taky sběrači těch hnízd a ti lezou do hrozných výšek po bambusových tyčích až snad do 100 m, ty tyče vypadají chatrné a mají to tam nainstalované do takových konstrukcí a vždy ty ptáky nechají tak dva měsíce oddychnout a pak nanovo. Náš šofér nás provážel po těch místech v průzračné vodě a dojeli jsme na New Island, tam jsem se málem pokadil krásou. Holky mi daly ploutve, šnorchl a brýle a já se ponořil do nejkrásnějšího moře na světě. Pod hladinou byly korály, rostliny šílených barev, ježci, lastury, ryby, tak barevné, že jsem nevěřil svým barvoslepým očím. Byly malé, placaté, baňaté s ocasem i bez, hadi, vše jak z katalogu firmy Kodak. Kňukal jsem tam nad každou barvou a listem. Ve volných chvílích mezi potápěním jsem bouldroval na skalách u moře. Pak jsme jeli na véču a tu holky platily a byly rády, že jsem rád. Ráno jsme jeli zase na potápění a já tam našel jeskyň plnou rybek, snad milión, ony se tam schovávaly před světlem, tak jsem se nadýchl a vplul mezi ně a ony mi udělaly malou mezeru a lehce mě obeplouvaly. Málem jsem se utopil. Holky jely na pevninu a já tam potkal Aleše Morávka, Báru a Zbyňka, oni měli s sebou nafukovací člun a vždy ráno do něj naházeli matroš a odveslovali přes zátoku na skály. Potom jsem se vrátil za holkama, chodili jsme lézt, na pivo, koupat se a pak odjely a daly mi trička a léky a já osaměl a ještě tam den pobyl a potom vyrazil.

Vyrazil jsem do boje s řidiči, ale bylo to překvapujícně lehké; první jsem myslel, že pojedu tak 400 km denně, ale hned první kamion jel do Bangkoku, což je asi 1400 km, nechal jsem se po obědě vyhodit v Cha-Am, kde jsem před 6 týdny spal u paní s ledem, tentokrát jsem nepohrdl altánkem u policejní stanice. Usínal jsem u melodií thajských zpěváků, co tam měli koncert, ale na noc to je i diváky přestalo bavit, tak šli všichni spát. Já vzpomínal na pohodičku v Krabi a na to, jak mi holky přibalily do poslední svačinky 500 bathů (l bath=l Kč). Druhý den jsem se válel na pláži jako brávek a furt si mě lidi fotili a nosili pití, jídlo a psali mi adresy a já je za rohem vyhodil. Přespal jsem zase u VB v altánku, naštěstí bez hudby, ale se snídaní. Ráno - první auto - Bangkok - ó shit - dobrá, jel jsem tam, vybral si poštu na hlavní poště a pozoroval ostatní lidi, jak si tam chodí pro dopisy a čtou si je tam a rychle je rozbalujou a smějí se a mračí, podle toho co tam mají napsáno a očima reagují na informace uvnitř. I já to udělal a dvě hodiny tam kulil oči a bouchal se do stehen, smál se a miloval všechny, kdo mi napsali. Potvrdil jsem si letenku do Indie a šel spát na nádraží za městem. Ranním vlakem jsem vyjel za city a obkukoval u jednoho stánku čínské nudle se zeleninou a vajíčkem, udělal jsem oblíbenou fintu „kolik to stojí?“, nešťastně jsem poplácal prázdné kapsy a otočil se k odchodu, a… uslyšel jsem paní za mnou, „já ti to koupím“. Byla to učitelka angličtiny, ale uměla ji asi jako Uherek nářečí indiánů z Bali, nicméně jsem pojedl dvě porce kvalitního jídla a vyrazil na stopa. Zastavil mi chlapík a říká, že stop je nebezpečný, já zas, že bus je drahý a on vytáhl stovku, já jsem řekl, že né, ale když mizela v jeho kapse, tak jsem zatrumfoval a byla moje, zrovna přijel autobus, tak jsem zaplatil 10 bathů, zamával mu a odjel s 90-ti báthovým ziskem. Dojel jsem do Kanchanaburi na SZ Thajska, kde byl jakýsi významný most z II. světové války, který mě vůbec nezajímal, tak jsem zajel do národního parku Erawan, kde je spousta vodopádů a čistá říčka na koupání, kde jsem strávil poslední dva dny v Thajsku. V autobuse si vedle mě kluci natvrdo píchali za jízdy heroin, jó, jó byl jsem zpět v nekontrolovatelném drogovém severu. Oni pak s tou stříkačkou opruzovali a byli otravní, vyfakoval jsem je a oni měli oči v sloup a plantali hovadiny. Prošel jsem si tu nádheru těch kaskád na úseku 2 km, ve vodě byly zcela nebojácné ryby asi 50 cm dlouhé. Některé ty vodopády byly jako monstrózní Agua Azul a jiné jako splávky u nás v Potůčku. Spával jsem v campu a pak na 3x v 42°C vedru dorazil do Kanchanaburi. Bylo takové vedro, že když jsem seděl na korbě a jeli jsme 120 km/h bylo to jako bys seděl před rozžhavenou troubou, ale vyhrál jsem a „ochladil“ se na nádraží. Zašel jsem na Tourist Office Police, kde mi hned ukázali sprchu, místo na spaní a šli jsme na pívo a večeři, znali Havla. Ráno mě probudila ta jejich hymna, co začíná a ukončuje pracovní den z rozhlasových tlampačů. Všichni stojí v pozoru jako pionýři při internacionále a v tom rádiu zpívají slova a zní to, jako když zpívá elitní výběr ostravských zvláštních škol. Dozpívali, já si sbalil a borec na motorce mě vyvezl za město. Měl jsem hodně času, tak jsem zašel k budhistům v Nakhon Pathom. Začínalo nejteplejší období v JV Asii a na slunci bylo nezdravo. Dorazil jsem do Bangkoku, vyzvedl si svůj balík s věcma do Himalájí a odklidil se na letiště. No a byl to můj poslední den v Thajsku a JV Asii a já si řekl, že to bylo fajn, hlavně Thailand až na to jejich kvákání a na ten dopravní „jam“, kdy motorky si to frčí po chodníku, protože na cestách je pro ně málo místa a děkoval těm budhistům a jejich dobrotě a na letiště přiletělo spoustu mladých mormonských naháněčů v oblecích ze Salt Lake City, Buddha s Vámi, přál jsem Thajťanům. Bylo tam taky spousta Sikhů, tak jsem se modlil, ať nekují nějaké pikle, protože oni jsou takoví raubíři, něco jako Irové z Evropy, když je atentát, už se ví, že to byli oni, stejně jako s paní Indirou Gándhíovou, kterou odrovnal Sikh, a pak se hinduisté vzbouřili a táhli na jejich zlatý templ v Amritsaru v Indii a vyvraždili celé osazenstvo a spoustu nevinných a já si vzpomněl, jak jsem viděl tu krutost těch Sikhů na obrazech v jejich templech, většinou stahování z kůže a narážení na kůl. Jinak jsou ale přátelští a mají ve své víře pomáhat. Byly tam také thajské modelky a mi bylo trochu líto, že si mě žádná nepřipsala do notýsku klientů.

Po kontrole zavazadel jsem se nalodil a pustil se na dvouhodinovou konzumaci jídla a piva. Přelítali jsme Burmu a Bangladéš a v Calcuttě jsem vystoupil připitý, protože jsem kousl pět druhů piva. To mezinárodní letiště vypadalo jako okresní nádraží v Česku, ale vše proběhlo rychle a hladce, tak jsem byl spokojen a vkročil jsem do země hinduistů, muslimů a špinavých chudých lidí. Nechal jsem nějaké věci v úschovně (3 rupky/den) a vyrazil zkontrolovat, jestli ta Indie je opravdu tak chudá, jak se píše. Již dopředu píšu, že co jsem si v jiných zemích myslel, že je chudoba, tak to byl omyl omylů. Skoro všude to vypadá jako na koksovně v Ostravě - Přívoze, „provoz těžké chemie“. Nasedl jsem na bus do centra, lidi už seděli na střeše a ti uvnitř byli nervózní. Řidič to valil tak 80, než ho zastavila zácpa, furt troubil jak Průša a prodavači byli vylezení ze dveří a řvali jak blbí na ty pomalejší auta a třískali na kapotu. Všude chodily krávy, a protože jsou posvátné, tak je nikdo nevyhání a ony spaly uprostřed cesty a na zastávkách čmuchaly lidem do tašek a žebraly jak psi. Potom jsem se ocitl na hnojišti - nádraží, lidi tam srali na zem, všichni byli špinaví a nervózní; žebráci leželi v bahně, neměli nohy, ruce, jen vztahovali ty pahýly a čekali na boží smilování. Koupil jsem si lístek do Váránasí (Benáres), nejsvatějšího město hindů a čekal, co z toho vyleze. Sedl jsem si do prázdného vagonu, ale těsně před odjezdem mě vyhodili, že to je jen pro vojáky. Ukázal jsem zaměstnanci, nosiči lístek, ten se se mnou rozběhl do už rozjíždějícího vlaku a začal strhávat jednoho Inda z postu na palandě pro zavazadla a zároveň mě tam tlačil, všichni řvali, nakonec jsem zůstal na zemi. „To je přelidníno“, říkal jsem si, za chvíli přistoupili další lidi a to už bylo brutální, stáli jsme v pozoru jak sardinky, lidi viseli na oknech, seděli po 10 na lavicích a mezi tím vším, chodili prodavači jídla, cigár a hašiše. Kdo nezažil, nepochopí a hlavně neuvěří. Tak jsem tam visel mezi těly asi 10 hodin, a když jsem byl na konci se silama, tak pár lidí vystoupilo a já padl na podlahu a usnul na báglu mezi odpadky a chlustanci a dokodrcal jsem těch zbývajících 10 hodin celé 700 km jízdy. Ráno jsme přejeli Gangu, matku řek, všichni se pomodlili a vjeli jsme do Váránasí.

Stavil jsem se na informacích, nabral brožury a ulehl ve velké hale, kde byly spousty žebráků. Když jsem se probudil, ležela vedle mě kráva a nějaké hrozně špinavá děcka stála u mého báglu a nespustila z něho oči. Odpoledne jsem si zašel na předběžnou prohlídku města a stavil jsem se na večeři k Sikhům. Mířil jsem ke Ganze, kde se koupou lidé a pálí mrtvoly. Váránasí je město, kde chodí lidé umírat a jsou tu obřadní procesy pálení mrtvol z celé Indie. Já tomu poblázněnému Svobodovi nevěřil a měl jsem. Jak se blížíte k řece, tak přibývá žebráků a to je hrůza, oni čekají na to, až umřou a mají uhnité ruce a nohy, jsou špinaví jak prasata plní boláků a jeden neměl vůbec nohy a ty mu ležely u těla, a ty byly zcela pohnilé a jednu ruku přirostlou k břichu, já se ho tak bál, že jsem si radši zašel 2 km na zpáteční cestě. Mezi tím vším krávy, kozy a psi jim ty jejich upadlé končetiny kradou a ožužlávají. Bon apetito. Všude hovna, moč a hromady špíny. Kravince tam suší na zdi a pak s nima topí na ohni. Pak tam jsou svatí muži – Sádhu, co jsou počmáraní hlinkou a mají vousy a vlasy až po paty a jen hulí trávu a modlí se, spousta rikšů a policajti jako z dob Juraje Jánošíka s dlouhými puškami a tyčkami na mlácení a hlavně ty živoucí mrtvoly co čekají na shrnutí do řeky. Díval jsem se na to a přemýšlel o mojem pojištění, které si neplatím. Spalování jsem si nechal na další den, pro dnešek mi to stačilo. Super jsem se vyspal a brzo ráno vyrazil. Cestou se mi ježily vlasy. Šoural jsem se k místu, kde se děje ta hrůza. Už tam byly přichystaný mrtvolky na nosítkách a nosili další a další. Postavil jsem se nad páleniště a čuměl. První tu mrtvolu donese zástup chlapů a ponoří ji do vody, potom ji dají na hranici dřeva, podle toho kolik zaplatíš, takové je přiděleno dřevo, čím hrubší - tím dražší. Zapálí hranici a přihlížející kvílí a loučí se s nebožtíkem. Ti spalovači do toho těla pak mlátí tyčema a lámou mu klouby. Viděl jsem, jak se jim odkutálela hlava a oni ji pak jako golfovou holí naťukávali do ohniště. Když to konečně shoří, tak to přesejou v koších, jestli tam nejsou šperky a pak to hodí do řeky, kde se o to podělí psi a hned vedle si lidi myjí zuby, koupou se a pijí tu vodu. Potom jsem si prošel staré město, což je hnojní paráda a výstava špíny, staré domy, chrámy, ulice plné krys, psů, krav, hnoje a stok. V tom všem obchůdky, Sádhu, žebráci a turisti. Pár svatých mužů tam byla krásně sjetých, vozili se na lodi a svlíkali se do naha na obdiv japonským turistkám. Zase jsem přespal na nádraží a probudil se v houfu dalších 1000 špinavců, co taky neměli kde spát. Nasedl jsem na osobáček a nechal se dovézt do Iláhábádu, kde se stýkají svaté řeky Yamuna a Ganga a je tam co 12 let svatý průvod, kde vždy ušlapou nějaké lidi a v 50. letech se to podařilo 350 lidem, chtěl jsem se tam podívat, ale otravní drožkaři mě nenechali být, tak jsem jen přešel na jiný vlak, kde už leželi lidi na sobě v uličkách a nosiči se rvali ke svým zaměstnavatelům a lezli po sobě a lidi řvali, já visel na dveřích a jeden vojcl mi řekl, ať jdu s ním do kupé vyhrazeného pro oddíl, tak jsem šel a tam měl každý voják svou palandu, tak jsem se tam rozvalil a oknem viděl jak se lidi ve vedlejším vagónu tlačí na střechu. Dostal jsem jídlo a říkám mu „že ty jsi z Tamil Nadu“, on že „jo“ a byl tím nadšený, ale kdo by to nepoznal, když on byl černý jak somálské dítě, taky jako čert až do zelena, V Satně jsem se ospršil na smradlavém hajzlíku a přespal v čekárně I. třídy. Protože jsem byl bílý, nikdo mě nekontroloval. Ráno jsem se na autobusáku seznámil se Sádhu Babaji, který jel do svatého Khajuraho. Jeli jsme spolu vyprahlou, pustou krajinou střední Indie, kde byla spousta koz, opic, supů a v jednom kopci seděl v malé modlitebně Guru-učitel a ten Sádhu mu dal vonnou tyčinku a my dostali kousky špinavého kokosu, tak jsme to snědli a rozbitou cestou jsme dojeli do Khajuraho. Zašli jsme do jeho příbytku - Ashramu a sešlo se tam pár lidí, co ho přišli přivítat po jeho 3 měsíčním pobytu ve Váránasí. Seděli jsme tam do kruhu, pili čaj a hulili trávu, jak se na Indii sluší a patří, a pak jsme nabrali výšku a šli jsme se rozloučit se dnem a hopsali jsme, on troubil na trubky, já dostal buben a řechtali jsme se jak blázni. Rozloučili jsme se a ti lidi pomalu odcházeli a té trávy nebylo konce, ten Sádhu byl dobrý jogín a ukazoval mi pózičky na zlomení všech končetin a kloubů. Na noc jsme si udělali rýži s cukrem a mlíkem a šli spát. Ráno jsem si šel projít templíky s erotickou výzdobou, míjel jsem smetiště, kde si děti hrály a sbíraly hovna na topení a mě to dost sralo, jak s někým mluvíš a on ti přitaká, tak nedělá jako my nahoru a dolů, ale kroutí hlavou jako kráva nebo pes, co si lidi dávají na zadní okna do aut. Všichni lidi tu chodí na záchod ven a tak ráno všude vidíš prdele, a oni chlapi při močení čopí a sedí v kroužku a hovoří o svých problémech. Prošel jsem si ten skvost architektury v podobě chrámů, na nichž byly znázorněny sexuální hrátky, většinou neuskutečnitelných poloh a já tam potkal kluka z Mauriciusu a on byl hodně chytrý a znal o Česku vše, dokonce Karla Gotta. Spolu jsme pak jeli do Jhansi a já tam přespal v čekárně pro I. třídu, což se mi líbilo, protože tam je čisto, sprcha, větřák a hlavně prázdno. Zrovna byl svátek Holy, vítání jara a lidi běhali s barvama a barvili všechno a všechny a na mě padla jakási choroba, tak jsem spal na věšáku ve vlaku, co mě dovezl do Ágry. Tam už mi bylo dost že, tak jsem zalehl v čekárně a prospal tam 15 hodin. Ráno už to bylo lepší, tak jsem švihal k nejkrásnější stavbě Indie, což má být něco jako Eiffelova věž pro Paříž, nebo opera v Sydney, a byl to známý bílý Taj Mahal, který postavil nějaký poblázněný panovník jako dík své ženě, která mu porodila 14 dětí a při posledním umřela z toho věčného rození. Ta stavba je tak bílá, že z toho bolí oči a jsou to takové muslimské kopule a celé je to obehnáno vysokou zdí, nemůžeš tam fotit a Indové jsou na to pyšní. Prošel jsem si ještě obrovskou pevnost- Agra Fort, a šmatlal jsem na nádraží. Město bylo přecpáno lidma, jak by ne, když jich je v celé zemi 860 miliónů a jedou furt naplno, vstříc novému tisíciletí s devíti nulami. Pod jedním mostem operoval zubař a na nešťastnou holku vzhlíželo asi 20 zvědavců a ten zubař měl vrtáčky a kleště postavené na zemi a dva chlapi tu holku drželi a on ji rval zub. Okolo se procházela prasata, krávy a psi, taky zástup s mrtvolou, která se jen ledabyle houpala na bambusových nosítkách. Prošel jsem si místní jatka a věřím, že středověké „masné krámy“ v Praze proti tomu byly superhygienické supermarkety v USA, ale největší pochvalu toho dne jsem si dal, že jsem pěšo ušel asi 18 km a vydržel jsem nájezdům otravných drožkařů. Sedl jsem na vlak do Mathury, kde seděla spousta mladých Sikhů a ti jeli domů do Paňdžábu, tak jsem si s nimi povykládal a pak se zase vyspršil a vyspal na nádraží.

Další den jsem razil osobákem do New Delhi a cestou jsem viděl, jak ti lidi sbírají ty hovna, pak je suší a mají to v takových boudách a prodávají to, nebo mění za mouku a rýži, V zemích Asie je jedna podivná věc, protože se tam chlap před svatbou nemůže stýkat s ženou a tu mu většinou vyberou rodiče, tak tam chodí chlapi ruku v ruce a hladí se a jsou zavěšení do sebe, pokládají si hlavy na nohy na lavičkách a vůbec, to je ten jejich zastydlý sex-open, člověk pak neví, kdo je normální a kdo buzík. Vlak jel šíleně pomalu a stál v každé prdeli, ale nakonec jsme dojeli do New Delhi. Prošel jsem si bazar, kde se hovořilo výhradně anglicky, rusky a polsky a vybledlí ruští překupníci tam razili ve svých kvítečkovaných bermudách. Prolezl jsem město, zašel do americké knihovny a osvěžil se knihama a časopisama. Potom jsem si lehl do parku a byl otravován spousty prodavači ovoce, čističi bot, opraváři bot, čističi uší a maséry, protože bílý je tu potencionální boháč. Nastoupil jsem na autobus č. 780 a dojel na mezinárodní letiště „Indira Gandhi“, kde za chvíli přiletěla Petra. To bylo radosti a jídla. Byli jsme dva dny v Delhi a vyřídili si vízum do Nepálu a vyrazili na jih. První jsme se stavili v Pink City Jaipur; růžové město proto, že tam je většina baráků natřena narůžovo a oranžovo a my si prohlídli Hawa Mahal, což byla stavba pro Maháradžovy ženy, aby mohly vidět, jak probíhá život na hlavní třídě, protože ony nemohly ven, tak tam čuměly ze speciálních okýnek, co přes ně z venku nebylo vidět. Petra si pohrála s kobrama, co tam měli dva fakíři, všude tam pobíhali velbloudi, protože je tam mají místo koňů. Vyrazili jsme vlakem a autobusem do „Goa“, ministátečku na pobřeží Indického oceánu. Bývala to portugalská kolonie, ale před 10 lety se toho území Portugalci vzdali a Indové to začínají intenzivně plundrovat. Projeli jsme největší město Indie Bombay a za pár hodin už jsme se koupali ve vlnách oceánu. Pronajali jsme si místnůstku, chodili na trh, k vodě, na pivo, odpočívali jsme od toho otřesného kraválu, co vydávají lidé ve vlaku, na ulicích, furt na sebe řvou, i když si třeba vyznávají lásku. Krásně jsme si odpočinuli a úplně zapomněli na to, že jsme v chudičké Indii, která mi už fakt lezla krkem, protože ti žebráci a mrzáci jsou všude a jsou neodbytní a mají blbé ksichty a čumí na vás jako krávy. Autobusama jsme dojeli do středu jižní Indie do Hampi, což je obrovské opuštěné město v poušti, mezi bezvadnýma skalama a ti co to opustili tak tam zanechali super chrámy a budovy a vypadalo to tam jako v Buttermilks v U.S.A. a ty chrámy jsou chráněné světovou organizací pro zachování kultury a byly postaveny tak roku 1336, my tím procházeli a našli tam na pár skalách nýty a já si vzpomněl, jak jsem četl, že tu byl Jerry Moffatt a Kurt Albert a předváděli tu těm omezencům, co je to sportovní lezení na nejvyšší úrovni a jediní, kdo tomu rozuměl, byly místní opice. Pronajali jsme si chlívek za 25 rupek a prošli si hlavní třídu Bazar, kde se váleli žebráci bez noh a lidé se připravovali k slavnosti, kdy se táhne obrovský vůz vyzdoben hinduistickými bůžky a nahoře sedí svatý muž a hinduisti u toho šílí a kouří a přivádějí se do stavu transu a vrhají se pod kola toho kolosu a nechávají se přejet. Naráno jsme nasedli na autobus a bylo vedro, protože byl duben a to je nejteplejší měsíc a teploty lezou strmě k 45ºC. Snažili jsme se dostat k dalšímu moři co nejdřív, ale vzalo to den horka, spousty lidí a na jednom nádraží jsem viděl mrtvého chlapa, obsypaného muchama. Jirka Svoboda říká „do Asie jedete, protože to není Evropa“, zatli jsme zuby a dojeli do Bhubaneswaru, východiskem svatého trojúhelníku Puri-Konark-Bhubaneswar. To město B. je město 7000 templů, které byly vystaveny na ukázku mocenské síly. my zajeli do Puri a koupili si bezvadný pokojík na břehu oceánu. Rybáři tam sedali na své lodice a odplouvali 2x denně na lov a vraceli se s obřími úlovky a žraloky. My si to tam udělali hrozně příjemné, chodili jsme na večeře, na žraloky, ryby, krevety, koupali se a těšili se na Nepál. Taky jsme si zajeli do Konáraku, kde je nejzajímavější chrám Indie ve tvaru obrovského vozu taženého osmi koňmi a hlavně výzdoba je největším artiklem přitahujícím turisty = Sex-sex-sex, takové polohy by nevymysleli ani v nejsprostějším rafinovaném německém pornofilmu. Normálka, zezadu, čtveráček, 69, leze leze po železe, berany berany duc, thajský střik, skotský střik, moravská trojka, beranidlo, pějme píseň dokola, doutník, koník, matice slovenská, létající světluška, v pěti, s dětma, se psy, bez nich, bermudský trojúhelník. Vykoukali jsme si tam oči a vykroutili hlavy a obdivovali krišny a jeho atleticko-gymnastické schopnosti. V Puri jsme si zašli ještě na véču v hospodě, kde kolovala Marie-Terezie a tak jsme si dali žraloka, královskou rybu na grilu, smaženou rýži se zeleninou, banánový koláč a další a bylo 5. dubna 1995 a my sedli na vlak do Calcutty, kde jsem si vyzvedl věci z úschovny a znovu si prohlížel to nejchudší město Indie, kde lidé bydlí v hrozné špíně na dlažbě, v příkopech, mají jen plachetky okolo pasu a někteří jsou zapřáhnutí do vozíčků a tahají je svým vlastním, vychrtlým a bídným tělem a bohatší se nechávají vozit a ti chudáci furt běží a prodírají se mezi auty a pak za to dostanou l-2 rupky. Sedli jsme na expres do Patny a vlak nabíral zpoždění a lidi. Seděli jsme na věšáku, vlak byl narvaný až po střechu, lidi se rvali o místa a naráz celý věšák, na kterém jsem seděl s dalším Indem a spoustou zavazadel spadl na lidi pod náma. Začal šílený zmatek a já myslel, že nás ubijou. Naštěstí se to uklidnilo a my vylezli v Patně z vlaku a ulehli v čekárně pro 1. třídu. Čekal nás už jen autobus na nepálské hranice. V pohodě jsme prošli celnicema a nechali se koňskou drožkou odvézt na autobusák, kde jsme koupili se slevou bus do Káthmándú.

Jeli jsme celou noc a kvalitně stoupali, protože Káthmándú je v 1600 m.n.m., konečně trochu chládek. Hned se tam na nás vrhli nabízeči hotelů, trávy a služeb. Nechali jsme se odvést do hotelu Mount Blanc, ve čtvrti Thamel, co nemá s chudou Asií nic společného, je plná hospod, barů a prodejen pro trekaře, horolezce a milovníky pěkných věcí. Prošli jsme si historické centrum, ale hlavně jsme se těšili na hory. První jsme si vybrali dvoudenní sjezd na raftech řeky Trishuli (slepičí řeka). Naložili nás do autobusů a vyjeli jsme za město do hor, projížděli ty typické nepálské vesničky s terasovitými poličky, které jsou úplně všude a ti malí Nepálci se šikmýma očima na nich dřou až do úmoru. Pěstují tam rýži, kukuřici, obilí, brambory, chovají kozy, ovce a buvoly. Přijeli jsme k řece, dostali jídlo a vyrazili na sjezd. Řeka byla dost rychlá a chvílema jsme projížděli dobré peřeje. Pádlovali jsme jak o život a večer si v řece zaplavali. Chrápali jsme ve stanech a po dalším dnu nás dovezli zpět do hotelu, jako velké buržousty. Zašli jsme taky na tu nejznámější pagodu, která je nad městem s výhledem na Himaláje. Byla tam spousta budhistů a roztáčeli ty svaté mlýnky a modlili se, všude visely provazy a zvonečky, a protože to bylo na větrné hůrce, tak to tam šumělo, zvonilo a bylo tam takové zvláštní klima. Další den jsme vyjeli autobusem na začátek treku a Himaláje se nám ukázaly v celé kráse, byly krásně zasněžené a pak mi chlápek, co seděl vedle mě řekl „hele, Everest“ a ukázal mi maličký triangl v dálce. Vystoupili jsme ve vesničce Dolalghat a na pár dní opustili civilizaci. Procházeli jsme kolem řeky, sem tam byla vesnička, nebo osamělá chaloupka a všude ty políčka, kde se člověk podíval, viděl na hrozných strmých svazích samé pole. V dnešní době v Nepálu sílí vliv komunistů, kteří snad vyhráli ve volbách a tak tam všude jsou komunistická hesla a ti chudáci v těch vesničkách tomu věří, ale je to stále království, tak snad ten jejich král bude mít rozum a sílu se bránit těm červeným vším. Tak jsme si zase po delší době zatrampovali a po 4 dnech jsme se vrátili do našeho hotýlku. Nakoupili poslední dárky a vyrazili na východ do města Pokhara. Pokhara leží v úpatí Annapurny a je to proti Káthmándú příjemná víska na břehu jezera, plná evropských pekáren a italských pizzerií. Pohled na hory je úžasný, protože jezero je ve výšce 900 m a Annapurna ve vzdálenosti 40 km je jako na dlani. Udělali jsme si výstup na kopeček s lepším výhledem a kochali se Dhaulágirí a Annapurnou v ranním východu slunce. Doporučuju!!! Potkali jsme tam Víťu Dostála, co jede na kole okolo světa, tak jsem si zazáviděl, že mi to pomalu končí a mu to už dlouho začíná. Zrovna se chystal na Tibet.

Nám uběhlo 14 dní, museli jsme zpět do Indie, brrrrrr. Sedli jsme na Local bus a vyrazili na 200 km štreku přes rokliny, doliny, po rozmlácené cestě a furt na nás vzadu vykukovaly ty zasněžené hory. Ve finále jsme píchli, ale řidič to v prašné bouři dojel po třech až do hraničního města. Měli jsme štěstí a v prázdném státním autobusu jsme dojeli do Váránasí. Petra si prohlídla svaté spalování mrtvol, které bylo dobře cynické, když kromě čekajících psů na zbytky, si tam pozůstalý sušil kalhoty a druhý si z dlouhé chvíle četl noviny. Potom jsme l7-ti hodinovým vlakovým přesunem dorazili do rozpáleného New Delhi. Ve vlaku nefungoval větrák, tak to opravdu stálo za to. Petra musela domů do práce a já chtěl prozkoumat indické Himaláje. Zase jsem osaměl v aklimatizované letištní čekárně a přemýšlel co dál, co bylo, co jsem to za člověka. Ráno jsem si koupil letenku s rumunskýma airline za 290 US$ do Vídně a vyrazil autobusem na sever do Rishikesh, dalšího svatého města, kde opouští svatá Ganga Himaláje. Bydlí tam spousta Sádhů a jsou tam stovky Ashrámů, kde můžeš vniknout do indické filosofie a vykouřit si dokonale hlavu. Já tam dostal příšerný průjem a proležel asi 20 hodin na hajzlíku na nádraží. Těch 20 hodin mě stálo asi 5 kg, doplazil jsem se do prvního hotelu a koupil si dvě noci, které jsem prospal a prosral. Už jsem byl jakž takž O.K., tak jsem si koupil autobus do Ghuttu, což je poslední místo kam se autobusem člověk dostane, pak pěškobus. Rishikesh je ve výšce 337 m a hned za městem se to zvedá do 2000-3000 m. Cesta vedla přes sedla a srázy a vzadu se ukazovaly hory jako v pohádce, z mlhy vystupující šestitisícovky. Okolní příroda byla super, rokle s divokou vodou, vesničky ve srázech jako vlaštovčí hnízda, jel jsem u okna a chvílema jízda nabírala na dramatičnosti, protože to byla jen jednosměrka a k tomu parádní polňačka, když jsme někoho potkali, tak autobusák couval a řval „nevidím, říkejte mi, jak jsem daleko od krajnice“. Já seděl nad několikasetmetrovou roklí a lidi řvali „dobrý, dobrý“. Nevěřil jsem jim, ale nic jiného mi nezbylo. A radši jsem se díval na okolí pokryté borovicovými lesy. Když jsme přijeli do Ghuttu, lidé se uklidnili a rozeběhli po stráních domů. Já zašel k nápisu „hotel“. Stará bouda, kde majitelé vyhodili děti z pokojíku a gróf z Evropy si za 20 Kč mohl roztáhnout své šunky na zavšivené dece na podlaze. Přímo z okna jsem viděl 6-7 tisícové vrcholky, ale ta děcka byla tak otravná, že jsem s tama vypadl a zašel do jiného, klidového, čistého housu, kde byli 4 Francouzi. Ráno jsem vyrazil brzo na túru a počasíčko bylo jako připravené pro můj příjezd, slunce a příjemný chládek. Zpočátku jsem potkával lidi, ale pak už nikoho, jen velké bílé sněžné opice. Nabíral jsem výšku a sem tam jsem viděl chlív, kde bydleli lidi s dobytkem pohromadě. Lezl jsem podél řeky a vždy na mě za zatáčkou vykoukly zasněžené hory. Pak jsem dorazil do vesnice, kde bylo asi 10 lidí a ženské měly v nosech velké kruhy jako dědova Babuša a hlavy zamotané v hadrách jak baba Jaga, všichni byli zabalení v pytlech. Rozesmál jsem je svým zjevem, a když jsem jim platil za čaj rupiema, tak na to hleděli jak Osli, tak jsem jim dal po oplatku a byli spokojeni. V další vesnici Gangi jsem našel anglicky mluvícího učitele a on říkal, že tu bylo před pár lety zemětřesení a všechny chalupy to smetlo a on, že tu je poslán vládou, jako obroda, ale co to má za význam, když mu děti chodí jen 1x týdně a to v zimě, protože jinak pracují doma s rodiči. Já měl ještě čas, tak jsem pokračoval a ten den jsem ušel túru, co rozepisují v průvodci na 3 dny, tak jsem měl dost a s výhledem na Sphetic Prishtwan (6905 m) jsem povečeřel, postavil stan, a sice s obavami před medvědem a tygrem jsem nakonec usnul. Ráno jsem provedl hygienu v stroužce, co tekla ze sněhového pole, údolí se začalo strmit a lesů ubývalo. Sem tam jsem viděl staré barabizny, ale lidi žádní, kvůli tomu jsem vlastně tady, žádný shon, ticho, žádné strkání a stupidní ksichty. Čím výš jsem lezl, tím přibývalo sněhu a každou chvíli jsem přelézal ledové pole jen tak v teniskách, jako pionýr. Měl jsem dvě bambusové tyče a vždy jsem jednu zabodl do ledu jako oporu pro nohu a to samé druhou, třeba 100 m traverz, okolo vodopády. Nakonec jsem došel pod ledovec, sedl jsem si tam a čachtal se blahem a byl jsem rád, že jsem v té Indii našel aspoň jednu krásnou oblast. Měl jsem málo vody, tak jsem se vrátil do Gangi a od učitele si půjčil hrnec a uvařil si čaj a polívku, chvíli jsme tam seděli u ohně a pozorovali krvavý západ slunce. Za zády vesnička jako z 15. století a před tebou Himaláje. Když jsem ráno scházel dolů, potkával jsem velké rodiny domorodců, co šly s bagáží a dobytkem nahoru. To se tam na léto stěhovali, aby taky aspoň na čas unikli té hrozné civilizaci tam dole. Dole jsem si dal večeři ve formě čápátí a zeleninu s rýží, ubytoval se v Rest Tourist housu, protože čím víc se blížil konec cesty, tím jsem byl méně bojovnější a užíval jsem si svých pracně vydělaných peněz, a tedy jsem si sem tam koupil i klidnou noc. Autobusem jsem dojel do Tehri, kde už od minula ležela a umírala kráva přímo na nástupišti autobusů a minule se ještě hýbala, teď jen škubala uchem a byla napůl shnilá, říkal jsem si, že to ti hindové s její svátostí moc nepřehánějí. Koupil jsem si konvičku na čaj, ať můžu převařovat vodu a vařit polívky a vyrazil na nejsvatější pramen, nejsvatější řeky Gangy, která protéká nejsvatějším městem Váránasí v nejsvatější Indii. Smál jsem se, jak mají vše nejsvatější - řeku, dům, horu, hovno, krávu, ale aby se naučili toleranci a svátosti lidské, to né, to už by nebyla mystická hra, kde se můžou přetvařovat, protože je nikdo nevidí z těch svatých, co se k nim modlí a je sranda jak u Ashrámů hrdě rozbijou obětní kokos a pak se v autobuse bijou o místo jak malí kluci.

Každý správný Ind-Hinduista by měl aspoň jednou za život zajít k pramenu Gangy a vykoupat se tam, je to sice ve 4000 metrech a teplota stále pod nulou, ale oni to pro tu svoji víru udělají a slézají se tam z celé Indie. Dojel jsem do Gangotri autobusem, které je ve výšce 3140 m a 90% celé cesty je vysekané do svahu. Ten Maharadža z Jaipuru, co to nechal v 18. století postavit, musel být šíleně zbožný, protože to musela být dřina a odvaha a nakonec tam postavil ještě chrám, u něhož se v době mého příjezdu konal svátek, příchod Guruů, co se chystali na své letní stanoviště více do hor. Bylo tam spousta svatých mužů - Sadhů s dreadlockama a pořádná zima. Ukázali mi cestu k prameni, vzdálenému asi 15 km a já na odpoledne vyrazil do božského údolí s výhledem na Bhagirathi a Shivling. Když se mi Shivling ukázal poprvé, málem jsem se pokadil krásou, nespěchal jsem, a proto jsem zašel do Ashramu v 3800 metrech, kde nás nakonec přespalo 5 Evropanů za bakšiš i s jídlem. Kousek dál byl hrob českého horolezce Pavla Schwarze, kterého jak říká Jeťák „pokousal pes a on tam zakalil“. Večer přišel do Ashramu Sádhu jen tak v plachetce, na bosých nohách speciální sádhuovské boty a říkal, že byl dvě noci u pramenu Gangy zcela nahý a to bylo tak -20°C a on se ani neklepal zimou. Já myslel, že umrznu, a to jsem měl na sobě vše a zabalený do spacáku. Pak ještě ukazoval, jak umí měnit teplotu těla a to tak, že měl v každém prstu jinou teplotu, ten Ital, co tam byl s náma, furt říkal „Questo è uno tipo unico“. Ten Sádhu říkal, že jeho kámoš 6 roků jenom kouřil trávu a pil mlíko, nic víc, ale už neřekl, co bylo po těch 6 letech. Asi v 6 h ráno jsem navlíkl, co jsem měl, a vyrazil k pramenu, který vytékal z krásného, zeleného ledovce, z něhož padaly co chvilku obrovské kusy ledu. Vyběhl jsem nad ledovec a po strmém sněhu došel pod tu nejkrásnější horu světa Shivling do základního tábora Tapovan, kde v 4463 metrech je taky ashram svatého muže Guru, který tu vždy půl roku přebývá. Byla tam zrovna indická expedice, tak jsme probrali jejich výstupovou trasu, vypili čaj míru, popřál jsem jim good luck a běžel dolů. Bylo už odpoledne a sníh byl měkký a lavinózní, ale bravurně, sice durch mokrý, jsem se vrátil do ashramu pro věci, vysušil jsem si je na slunci a pokračoval na Gangotri. Proti mně šly hromady lidí a Sádhů a jak říká Jeťák „to okolí, ty hory jsou tam všude okolo tebe“, potom se zatáhlo a začalo sněžit a za pár minut bylo vše pod sněhem, což jsem tedy už ani nečekal, uhnízdil jsem se v jeskyňce jednoho Sádhu a ráno pokračoval do Gangotri. Svatí muži tam byli podél hlavní cesty rozložení v takových pytlových příbytcích, že se tam akorát vlezli a žebrali prachy, což se mi moc nelíbilo, tak jsem vyrazil pěšky dolů, protože jsem si chtěl tu cestu těma horama vychutnat a furt jsem se otáčel a pomalu se oteplovalo a ta cesta byla 150 km dlouhá a já spal u cesty, pod balvany, nebo na policejní stanici až jsem za 4 dny došel do Uttarkashi, tam sedl na bus a měl jsem za sebou 3500 metrové převýšení a spoustu zážitků. Ten bus mě dovezl do Mussoorie, což je Hill Station, takové snobské místo pro bohaté Indy a těch tam bylo jak myší a parádivě chodili po hlavní třídě Camel Street a nechali se vozit drožkami tahanými lidma, byla tam spousta hotelů, restaurací a hlavně příjemný chládek. Hned jsem našel templ Sikhů a požádal je o nocleh a jídlo zdarma, což učinili, a když jsem se viděl v zrcadle, jak jsem pohubl po tom pochodu v horách, tak jsem si slíbil dva dny dobré kuchyně a další den tak učinil a cpal se pizzama a dorty a díval se, jestli tam není nějaký sický Bůh, protože já v tom templu tvrdil, že nemám ani vindru. Ubytoval jsem se v hotýlku pro studenty a žral a žral. To Mussoorie založili Angláni jako letní sídlo místo Delhi, kde v tuto dobu stouply teploty na 40-45°C a tady ve výšce 2000 m to bylo super. Tady si ti indičtí tlustoprdelníci užívají, mají tu své mercedesy, jako Amíci co jezdí jednou za rok do Las Vegas a tam dělají, co doma nesmí. Pijou, kouří a prcají. Pendloval jsem mezi švýcarskou pekárnou, cukrárnou a pizzerií. V novinách jsem se dočetl o rekordních vedrech po 200 letech a vzpomněl jsem si na dva Skoty, co jedou na kole Rajastánskou poušt, kde je právě 48°C. Ó, shit! Vyrazil jsem do Hanuman Chatti, výchozího místa k dalšímu svatému místu řeky Yamuna, Yamunotri. Čtyři nejsvatější místa Himalájí jsou Yamunotri, Gangotri, Kedarnath a Badrinath a svatí muži mezi něma pendlují a snaží se je každé léto projít všechny, nachodí přitom spousty kilometrů a vykouří hromady čarasu, čili jenom radost, jak jsem viděl, jak žijí, zkusím doma zavést skupinu Sádhulezců. Párkrát jsme se s autobusem málem převrátili, ale já věřil Bůžkovi, který sedí v každém autobuse na předním skle a furt u něho kouří vonná dýmka. První jsem si sehnal spánek za 10 rupek na půdě hospody, ale kouř volně prostupoval stropem, tak jsem z tama vypadl a poprosil autobusáka, ať mě nechá přespat v buse, souhlasil a nabídl mi alkohol, který tady pašujou z Nepálu v igelitových sáčcích. Druhý den chcalo jak z konve, tak jsem čekal v jedné chatrči, až přestane a pozoroval jak vyšší kastovníci, kteří mají peníze, aby cestu pod svatá místa absolvovali, vystupují k svatému prameni asi 8 km do kopce. Měli čtyři možnosti - po svých, na koni, v koši, který nesl statný horalský Nepálec, anebo na nóbl nosítkách, které nesli čtyři maníci. Každý se mě snažil dostat na koně, nebo vervat do koše i s batohem. Vylezl jsem tam do výšky 3184 m, kde mírně sněžilo a hinduišti se koupali v horských pramenech u Ashramu. Nechali mě přespat na terase hotelu a ráno za krásného počasí jsem si u ledovce uvařil snídani na ohni, pomaličky jsem scházel dolů a ještě přespal u řeky a mírně tam zalesačil, pryč od lidí a bordelu, nakonec jsem slezl do Hanuman Chatti (za deště) a zaparkoval do stánku s čajem, který tam vařil takový hrbáček a furt na mě čuměl. Já vyčkával na autobusáka, abych požádal o nocleh. Hrbáček s přibývajícím večerem radostněl, protože si myslel, že tam budu spát a furt třískal do takové metrové desky, jako že si to tam rozdáme, já jen dělal to jejich kraví „ano, ne“. Měl v očích hrozný homosexuální výraz a já se začal obávat, co bude, když tam ten autobusák nepřijede. Přišel a vzal mě do busu, kterým mě ráno dovezl do Uttarkashi, odkud jsem došel dlouhým trekem na úžasné jezero Dodi Tal. Po všech himálajských cestách chodí nomádi - pasáci krav, buvolů, kteří mají veškerý svůj majetek na cestě a jen se pohybují podle toho, kdy dobytek spase trávu, pak se hnou dál. Spí, jí, kouří na krajnici vozovky a autobusy objíždí jen o centimetry jejich hlavy. Cestou k jezeru procházíte rododendrony a borovicové lesy, plné opic a pak se soutěska rozestoupí a uvidíš jezero a tři kůlny jako hotely. Přivítal mě nevtíravý stařík se psem Nudu a nabídl mi čaras, neodmítl jsem a po pár minutách jsem věděl, že jsem udělal dobře, když jsem si to vybral jako poslední štaci mého putování. V boudě za 10 rupek s jednou postelí bez dveří, jen s otevřeným ohněm jsem strávil čtyři dny. Chodil jsem na túry do okolí, jako na 4000 m sedlo s výhledem na nekonečný Himálaj. Děda mi vždy uvařil snídani a dal zásobu čarasu na celý den, on sám se nijak nežinýroval a byl v nirváně celý den, dával si asi 30 denně. Byl to dobrý člověk, milovník hor a kvalitní pěstitel. Krásně jsem si tam vše probral a uklidnil se. Každému plně doporučuju návštěvu jezera Dodi Tal a chaloupky Rawat hotel, toho příjemného pána a jeho psa Nudu. Rozloučili jsme se a já seběhl do údolí na hlavní tah a vyspal jsem se v restauraci, kde spávali autobusáci a kde jsem spal při tom sestupu z Gangotri. Ti autobusáci se bavili o jejich práci a používali stále slovo „sedadlo“ což je v Hindu jazyce „picha“ a čte se s „č“ a oni to vzrušeně vykřikovali, skloňovali, smáli se tomu a já se červenal a byl na rozpacích stejně jako při jezero - kund, klášter - jebat a chrám - prasat. Ráno mě museli budit na 2x, ale pak už jsme jeli náramnou rychlostí do dolin a byl to státní autobus, tak ten řidič moc nestavěl, protože 1 nebo 100 lidí, furt jel za stejné prachy, už jsem byl rád, že nemusím jezdit těmi hroznými himalájskými cestami, které oni řezali jako by honili vrahy a zloděje. Ke všemu v těch jejich samodělných autech Tata. Ti Indové jsou ještě větší srágory než já a blijou v každé zatáčce, v tom posledním jich bylo asi 5 a ženská se nahýbala přese mě a blila jak amina, a protože za námi nešlo zavřít okýnko, tak to chrstalo na lidi vzadu a ti se přidávali, málem jsem se připojil i já, kdyby jim řidič nezastavil na vydýchání. Sjel jsem do Rishikesh a uhnízdil se v hotýlku u nádraží a spočítal si, že jsem ušel v těch horách 450 km a zbývaly mi 3 dny do odletu.

Stavil jsem se na břeh Gangy k nejsvatějšímu ashrámu, kde se váleli Guru a Sádhu a Evropani převlečení za Indy, tak jsem se tam rozvalil ve stínu a pozoroval ty hulící postavičky a koupající se rodinku, jak pijou tu kalnou vodu, a přečetl jsem si, že tam žijí krokodýlové a sloni a tygři a pak za vydatného vedra jsem opustil svátost toho města a jel do New Delhi, kde jsem si zkontroloval lístek a zapadl do americké knihovny, večer jsem naposled procházel tou dusnou Delhi a říkal si, že to není žádná cesta kolem světa, to bych musel navštívit aspoň 130 zemí, tak jsem se rozhodl, že to budu muset nějak doplnit, ten počet. Autobus mě dovezl na klimatizované letiště a já překročil ten práh těch dveří do čekající haly a už jsem nemohl ven, jen se tam dívat a ani se mi tam moc nechtělo, těšil jsem se na lezení a další plány. Všude byly nápisy „Nedotýkejte se odložených tašek a přivolejte protiteroristickou policii“, která tam šmejdila a čmuchala ty bomby a na severu v Jammu a Kashmir se lidi zabíjeli kvůli náboženství a kousku země, nějaký policajt ubil kluka, protože si kopal s balónem o stěnu jeho domu, čtyři lidi byli ubodáni kvůli bandasce mlíka, v Rajastánu bylo 49°C, cejlonští partyzáni - Tamilští tygři zabili 25 vojáků, japonský David Koresh hodil do metra plyn a židové se mlátili v Izraeli a Palestině, Jugoslávci furt magořili a mordovali se, v Oklahomě nějací poblázněnci vyhodili barák do vzduchu a zabili 125 lidí, Goran Ivaniševic vyhrál tenisový turnaj a Austrálie porazila Zimbabwe v kriketu. Svět je hnusný, ale dá se to vydržet. Nakonec vyvolali v rozhlase, že tedy ti cestující, kteří mají lístek na Tarom Airline do Bukurešti mohou nastoupit. Nalezli jsme do Airbusu a s mladou Švýcarkou jsme vypili asi 5 piv a parádně se bavili až do Bukurešti, tam jsme se rozdělili do asi 8 skupin a každý svým letadlem letěl do Tel Avivu, Amsterodamu, Budapešti, Paříže…, do Vídně nás letělo přesně 6 kusů v prázdném éru. Byl to už jen hodinový skok. Jeden kluk, co jel z jogínského centra v Rajastánu, mě vzal z letiště do centra, tam jsem vyžebral lístek na metro a dojel na konec Vídně na Brünn Straße. V klídku jsem stopoval a cítil za svými zády Česko. Furt mi to nepřicházelo, ani když jsem překročil s mladým archeologem hranice, jako bych jel z Itálie. Do Hodonína jsem dorazil stopíkem a pak už vlakem až jsem v 18:45 h zazvonil na dveře na Šoupalové ulici 1602 a otevřela mi mamka.

---

 

P.S.
Počet států – 10 + Evropa (U.S.A., Mexico, Belize, Guatemala, Burma, Thailand, Malaysie, Singapore, Indie, Nepál)
doba – 17 měsíců + 3 roky Evropa
délka – 102 404 km + tisíce v Evropě (2 1/2 kolem rovníku)

 
 
 

Autor: Jirka „Lesky“ Leskovjan (kontakt zde), uveřejněno se souhlasem autora

Celý cestopis lze stáhnout ve formátu PDF, ePUB nebo MOBI.