Propast Spluga della Preta v Itálii měla v osmdesátých létech minulého století hloubku -998 metrů a my jsme si dali za cíl nejen sestoupit na dno, ale také objevit v propasti nové partie a v propasti překonat hloubku -1000 metrů. A jak to bylo doopravdy?
Expedice Spluga della Preta 1985
Účastníci expedice:
- Josef Wagner - Pepa, vedoucí expedice (ZO ČSS 7-01 ORCUS Bohumín)
- Václav Šutta - Venca
- Mirek Demjen – Déžo
- Petr Téma - Vetešník
- Pepík Kučera
- Pavel Sýkora – Cici
- Ljuba Šromová
- Mirek Vaněk – Plagát (ZO ČSS Javoříčko)
- Jirka Koudelka – Šéf
- Josef Cetkovský
2. 8. 1985
Dvěma „expedičními“ vozidly Volhou kombi a upravenou nákladní Avií konečně vyrážíme z Prostějova na západ. Nejspokojenější z dopravou jsou Vetešník a Pepík Kučera, kteří na korbě Avie mohou kouřit a pít pivo do sytosti.
6. 8. 1985
Po několika denních peripetiích způsobených neustálými poruchami motor z Avie dosahujeme vesnice Fosé nad Veronou, kde by na nás měli čekat další italští přátelé. Lije jako z konve a před Veronou nás zastavuje policie. Vůbec se jim nelíbily naše papíry od Avie - pojištění. Nastalo dlouhé prověřování, ale nakonec nás pustili. Po dlouhém bloudění nacházíme výjezd na hřeben Monti Lessini a do vesnice Fosé, kde o nás nikdo nic neví!!! Ljuba sbalila v hospodě prvního lepšího speleologa a s ním navštěvujeme předsedu místní organizace Marcela. U kávy a whisky za hrozného lijáku venku probíráme mapu propasti Spluga della Preta – cíl naší výpravy (bohužel jak jsme později zjistili, informace byly značně zkreslené). Pozdě v noci za doprovodu nových přátel vyjíždíme na hřeben ke Spluze, kde mají ve staré kamenné budově s hliněnou podlahou svůj bivak. No hlavně, že na nás neprší.
7. 8. 1985
Chystáme se systém Spluga della Preta (-998 m) za asistence spousty přihlížejících turistů a jeskyňářů z Fosé. Do vstupní šachty -130 m, vhazujeme dvě lana stočtyřicítky a ve čtyři odpoledne první družstvo vedené Vetešníkem (se Šéfem a Pepíkem Kučerou) zahajuje sestup. To je sjezd! Sto třicet metrů ve vzduchu ve zvonovité šachtě. Italové pro své expedice tady budují výtah. My jsme jej nechtěli. Úkol družstva byl navěsit lana do hloubky -300 metrů, najít cestu meandry ke studni -88 metrů a vystoupit zpět na povrch. Měli na to 12 hodin.
Probíhalo vše normálně za vstupní studní -130 metrů, za krátkým meandrem následuje studna -10 metrů a za ní vertikála -108 metrů. Tady Veteš instaluje 4 přepínky (né moc šťastně) a pak začíná né moc složitý meander, který vede ke studni -88 metrů. Úkol prvního družstva končí a mohou na povrch.
8. 8. 1985
Ve čtyři ráno je první družstvo na povrchu a sestup zahajuje druhé družstvo - Pepa, Venca, Déžo a Plagát. Jejich úkol, kromě fotodokumentace je nalézt a vystrojit trasu sestupu. Za 8 hodin by je mělo dostihnout třetí družstvo, které samostatně nebo společně s druhým družstvem sestoupí na dno jeskyně. Vše jde v pohodě, jen Vencovi se ve studni -130 metrů zamotala lana, tak měl co dělat. Ve studni -108 metrů trochu nadáváme na Vetešníkovy krátké smyčky na přepínkách. Jen jsme skončili nadávat, uslyšeli všichni krátký svistot vzduchem a pak Pepovo dlouhé nadávání. Na druhé přepínce když sedal do Petzla měl karabinu napříč a v rozporu se všemi parametry na karabině (příčná pevnost 600 kp) zámek se vyhnul a převrátil. A Pepa letěl do propasti. Naštěstí připnul Bogibs do starého italského lana, které tam viselo a tak snad po 10 metrech volného pádu se Bogibs zasekl a Pepa se houpal nad propastí. A Déžo nad ním měl co dělat aby mu pomohl. Nebýt toho druhého starého lana a Božího vnuknutí se do něj cvaknout, raději nedomyslet.
Pod propastí -108 m začínají první dlouhé, na orientaci velmi složité meandry. Pak sjíždíme bez problému šachtu -88 m a začínají další kruté meandry. V blátě, vodě, po dně i pod stropem prolézáme každou odbočku, abychom našli pokračování a správný směr a hned jej značíme pro III. družstvo. Marně hledáme orientační znaky, které nám popisoval Marcelo. Těžkou brašnu s fotopřístroji již zanecháváme raději na dně další studny. Co nás od vstupu do systému upoutává je veliký bordel. Můžete tu najít vše, co tu zanechaly předešlé expedice a bivaky. Včetně navěšených lan a karabin. Starých lan jsou tu všude stovky metrů.
Meandry se dále střídají s propastmi protékanými vodopády. S hloubkou a narůstajícími problémy nás začíná tlačit čas. Dosahujeme sálu „Paradiso“ (česky Ráj) a jímá se nás odpor. Všude hnijí haldy odpadků po expedicích. Jsme v hloubce okolo 700 metrů. Za námi jsou nejtěžší propasti a meandry, před námi už jen svažující se suché koridory a 3 propasti s hloubkou do 50 metrů. Je půl desáté v noci a III. družstvo nikde. Mají již 6 hodin zpoždění. Nevíme co se stalo. Zásoby jídla (jedna čokoláda, kandované ovoce, jeden krajíc a salám) jsou u konce. Plagátovi dochází síly, dál nemůže, vzdává to. Vašek sjíždí poslední vertikálu, uvazuje Petzla na špatné lano vedoucí přímo do vodopádu. A ještě bez přepínek se třemi uzly. Pak na hodinu mizí ve vertikále -66 m a nedává o sobě znát. Instalujeme další lano a Pepa sjíždí za ním. Po krátké domluvě končíme sestup nedaleko od dna, chybí posledních 200 metrů. Ale Plagáta nemůžeme nechat samotného. Mohl by zcela prochladnout a to by mohlo znamenat nejhorší…
Začínáme urychlený výstup propastmi a meandry. Těžké vaky s materiálem ve vertikálách netaháme, ale vynášíme na zádech. Honí nás i obava, co se stalo se III. družstvem. Ve -400 metrech nacházíme vzkaz od Ciciho, ve kterém nadává Pepovi, že mu dal slabého partnera. Josef Cetkovský, byl totiž v této hloubce zcela vyčerpán, další sestup vzdal a Cici s ním musel na horu. My opět zrychleným tempem pokračujeme vzhůru. ČAS nás tlačí stále víc.
9. 8. 1985
Plagát ztrácí úplně síly. Šachtou -108 metrů vystupují Pepa, Déžo a Venca za hodinu (všichni tři) a Plagátovi samému to trvalo 90 minut. Jsme pod vstupní studnou -130 m a jejím dně nacházíme bivakovat Josefa Cetkovského. Je zcela vyčerpaný a nemá sílu vystoupit na povrch. Rychle na povrch vystupuje Pepa a instaluje další lano do propasti, aby mohli lézt dva lezci (Venca a Déžo) současně. O dobré kondici všech tří svědčí i časy výstupu, vše do 25 minut. Je sedm hodin večer když ze Splugy pomalu jako poslední vystupuje Josef Cetkovský. Pozdě večer pomocí Volhy a kladek vytahujeme ze šachty -130 m všechen materiál. Akce končí a mnozí usínají přímo u vstupu Splugy.
10. 8. 1985
Je slunečné ráno a my vše balíme. Sjíždíme do vesnice Fossé, kde nás čeká Marcelo a Giovani. V jejich doprovodu ještě jdeme na exkurzi po krasových zajímavostech okolí. U vína nás italští přátelé zvou do Splugy znova příští rok. Společně se pokusit prohloubit celý jeskynní systém a objevit nové partie. A dosáhnou vysněných -1000 metrů!
Expedice Spluga della Preta 1986
Účastníci expedice:
ZO ČSS ORCUS Bohumín:
- Josef Wagner - Pepa, vedoucí expedice
- Václav Šutta - Venca
- Miroslav Reichenbach - Raich
- Ljuba Šromová
- Jana Wagnerová
ZO ČSS Javoříčko Prostějov:
- Josef Cetkovský
- Jirka Koudelka - Šéf
- Vladimír Šádek
- Aleš Tomica
- Vaněk Miroslav – Plagát
Řidič autobusu:
- Ivan Podhorný
ČT televize Ostrava:
- Rudolf Bajer – rejža
- Jiří Radek - kameraman
Speleoklub PTTK Bielsko Biala, Polsko:
- Lubek Zawierucha
- Valusiak
- Luber
- Micherdzinski
- Grebl
- Gansier
- Grabarczyk
- Popil
- Pukowski
- Baron
20. - 23. 7. 1986
Přeprava celé výpravy Bohumín-Prostějov-Rozvadov-Besanson (Francie)
Vlastně podle tisku máme být už druhý den na cestě. Jenže když jsme přijeli k Ivanovi a jeho expedičnímu autobusu, zjistili jsme, že kromě plechového obalu nemá nic. A tak v pátek celou noc vyrábíme expediční autobus. Ještě v neděli nacházíme další poruchy. Měníme palivové potrubí a konečně ve 21.30 opouštíme Bohumín a míříme do Prostějova, kde už všichni spí. A tak je budíme a pokračujeme směr Praha.
Nocujeme za Brnem a od rána sháníme servis, kde by nám na Volze vyvážili kola a ztrácíme autobus. Jenže před Plzni autobus chytá další poruchu. Je zavzdušněné řízení a Ivan neutáhne volant. Autobus opravujeme a okolo půlnoci jsme v Rozvadově na hranici.
Ráno může pokračovat směr Francie. Jenže autobus opět odmítl jet dál. Ivan si myslel, že praskl měch a díky tomu se autobus naklonil na bok. Naštěstí to byl jen uvolněný šroub a my můžeme pokračovat do Francie, kde k noclehu zastavujeme nedaleko Strassborgu.
Ráno nás budí francouzští policajti a ptají se Vaška, odkud máme benzín, který Vašek právě dolévá do Volhy. Nakonec nás ale nechávají odjet.
Pak jsme sice chtěli odjet dál směr Andora, kdyby nám nepraskla pneumatika na autobusu.
24. 7. 1986
Dnes se nám daří pokračovat v přepravě naskrz Francií směr Andora. Ale nikoliv nadlouho. Na autobuse praskla další pneumatika a Ivan samozřejmě další rezervu nemá. A tam musíme koupit novou. A aby se mechanici nenudili, utrhl se ve Volze plovák karburátoru, ale naštěstí Vašek ve svém montážník kufru měl i pájku a tak na pumpě na záchodě plovák zpátky do karburátoru připájel.
A můžeme zahájit výjezd na Andoru. Dostali jsme se však pouze do poloviny výjezdu a asi 12 km před Andorou z motoru i výfuku autobuse se valí pára a kouř. Dále už autobus odmítl jet. Asi se přehřál a prasklo mu těsnění pod hlavou. A to byl konec. Tedy to jsme si původně mysleli.
25. 7. 1986
A začala šílená kalvárie s opravou motoru. Nejdříve rozebrat motor a sundat hlavu motoru. To je problém i v dílně natož na cestě v horách. Hlavní problém byl povolit šrouby hlavy. Ivan samozřejmě v autobuse skoro žádné nářadí neměl, natož gola klíče. A tak Volha pendlovala po okolních vesnicích a železářstvích a vykoupili jsme všechny gola ořechy 29. Jo koupili jsme jich mnoho, ale všechny postupně při pokusech o uvolnění šroubů hlavy praskly. Doufáme, že nahoře v Andoře ještě nějaké klíče budou mít. Navštěvujeme hranici a přesvědčujeme velmi milého komisaře, aby nás vpustil do Andory. Komisař se brzy stal naším spolupracovníkem. Pomáhal nám, jak uměl (asi aby se nás zbavil). Vpustil nás na 3 hodiny do Andory, kde kupujeme další klíče. Od něj jsme také mohli zavolat našim kamarádům ze speleologického klubu Ribereňo do Arandy de Duero v jaké jsme situaci. A samozřejmě i do Česka abychom zajistili nové těsnění. Praskly i klíče z Andory. Všichni na hranici nad tím kroutí hlavou a telefonují po okolních městech i servisech. Až do Paříže. Marně, Škoda tu servis nemá.
Pak někoho napadlo, že Pepa Cetkovský je kovář že třeba když gola hlavu zakalíme, pak nepraskne. Nasbírali jsme v okolí cesty dřevěné palety a rozdělali obrovskou vatru a gola klíč rozpálili a pak vychladili ve vodě. Bohužel praskl na prvním šroubu.
Pak dostáváme nový nápad. Pod námi je vodní elektrárna a tam snad musí být dílna. Snad budou ochotni pomoci. Tak Vašek, Pepa, Josef a Šéf vše vkládají do posledního pokusu. V dílně Josef navařuje ořech na dlouhou ocelovou rouru. K autobusu se vracíme o půlnoci a další pokus necháváme na ráno.
26. 7. 1986
Stojíme pod Andorou třetí den.
Mezitím Ljuba a Pepa nezaháleli a z nejbližší pošty telefonovali všem známým, kteří se chystali na kongres do Barcelony (neboť v těchto dnech zrovna v Barceloně probíhal speleologický kongres), aby třeba sebou přivezli nové těsnění. Jenže ani to nebylo jednoduché, neboť je dlouhé skoro metr a tenké pár milimetrů. A tak třeba docent Panoš, který se uvolil těsnění přivézt, si jej musel vzít sebou do kabiny letadla, aby jej mezi zavazadly nezlomili.
Ráno Ivan a Raich nastupují k poslední zkoušce. Nikdo ani nedýchá. Když Raich radostí zařval, bylo nám jasné, že první šroub povolil. Opět se vracíme zpět do elektrárny udělat do roury otvory pro páku.
Po třech dnech pokusů podařilo hlavu uvolnit a vadné těsnění vytáhnout. No jo, ale nové bylo v letadle na druhém konci Evropy. Jenže Ivan je kouzelník. Užaslým francouzským policajtům i mechanikům, kteří tvrdili, že těsnění pod hlavu nelze ani vyrobit ani opravit dokázal opak. Našel plechovku od coca coly a z ní vyklepal poškozené plechové části a těsnění opravil.
27. 7.1986
Ráno Ivan s Raichem pokračují ve skládán motoru. Dopoledne se Ljuba s Pepou pokoušejí stopem se dostat na Andorskou hranici, kam by po včerejším telefonátu našeho přítele komisaře, měli dorazit kamarádi z Arandy de Duero. Projelo snad tisíc aut, až konečně jedno zastavilo. Na hranici se opravdu v poledne objevují Tonda, Charo a další z Arandy. Tři z nich s námi a hraničními policajty sjíždějí k autobusu. Tady po třech dnech oprav motor opět naskočil. Sláva Ivanovi. Mezitím ještě Vašek stačil opravit motor na autě nějakému Francouzovi, který jej ve stoupání do Andory zavařil. A vydělat si 50 franků. A můžeme pokračovat vzhůru na Andoru. Tedy ještě dvakráte jsme zablokovali cestu, když motor klekl, ale to bylo jen znečistění sítka čerpadla a jsme na hranici. Tady už čekají ostatní přátelé z Arandy a to hlavní komisař (už víme, že se jmenuje pan Noel) nám dovoluje projet Andorou, třebaže nemáme víza.
V Pyrenejích zastavujeme na noc v kempu v městě Seo de Urgel a řádně vše oslavujeme na místní diskotéce, kterou nakonec místo organizátorů řídili Vašek a Plagát.
28. 7. 1986
Ráno začíná pracovně. Vašek a Raich se vrhají na motor Volhy, který nějak zlobí. Rozebrali, co se dá, ale na nic nepřišli. Za to na autobuse objevili další závadu, prasklou trubku chlazení motoru, kterou nám ve vesnici nechali zavařit naši španělští přátelé.
Mezitím se Ljuba chopila přípravy oběda a zjistila, že jí chybí vejce. A tak pro ně poslala televizního dramaturga Rudu do obchodu vzdáleného asi 400 metrů. To bylo v deset ráno. Když už byla jedna hodina odpoledne a Ruda nikde, začali jsme mít starosti. Ve tři odpoledne jsme již začali s pátráním po Rudovi. Vyrazili jsme autem do vesnice a Ruda jde proti nám. Bez vajec. „Rychle pojďte se mnou na policii“, pravil. A pak jsme se vše dozvěděli. V obchodě s vejci totiž Ruda navázal kontakt s americkými vojáky a chtěl jako frajer přijet do kempu na jejich džípu. Jenže v jednosměrkách ztratili Američané směr a Ruda kemp. A tak Američané Rudu i s vejci předali místní policii. Ti pak Rudu s vejci vozili po městě a hledali náš kemp. Ale nenašli. A navíc zjistili, že Ruda nemá pas. A tak začalo ověřování na naší ambasádě v Madridu, kde musel Ruda velvyslanci líčit po telefonu, jak šel pro vejce. Ověřování skončilo úspěšně a tak policie vždy na hodinu Rudu vypustila do města, aby nás hledal. Vejce si ovšem nechali jako zástavu. A tak při třetí hodinové vycházce jsme jej potkali. Pepa zavezl Rudu i s pasem na stanici, obdržel vejce a oběd mohl konat.
Autobus pracuje i s provizorním těsněním normálně a tak můžeme pokračovat směr národní park Sant Maurici. Jenže to byla cesta. Serpentiny, stoupání, sjezdy. Ivan i autobus šíleli. Jenže to nejhorší nás čekalo. Cesta do města Sort se brzy mění v prašnou, rozbitou stezku ve výstavbě. Vlastně tankodrom. Na sebe jsme brzy neviděli. A to skoro 30 km až k parku Sant Maurici. Dál už odmítá jet i Ivan. A měl pravdu. Serpentiny a stoupání dělají problém i Volze.
30. 7. – 4. 8. 1986
Přijíždíme do Barcelony na Světový speleologický kongres.
Na kongresu má referát i Pepa a tak televizní štáb má pohotovost. Referát o jeskyni Emine Bojir Chasar Nižni vzbudil zaslouženou pozornost. A do Barcelony nám přivážejí i dvě nová těsnění motoru pro Ivanův autobus.
6. 8. 1986
Vše balíme, nabíráme Švéda Rabbeho, který doplňuje naši expedici, a míříme směr Itálie. Na hranici Španělsko-Francie nás celnící kontrolovali 4 hodiny a málem nás zavřeli kvůli šutru, který si ve Volze nechal kameraman Jura na památku. Konečně nás francouzští celníci pouštějí a my míříme na sever. Ale jak pravili jasnovidci, náš autobus je pro Francii nebezpečný. Za městem Narbone autobus zabloudil a sjel k moři. Na silnici přímořskými středisky je spousta retardérů a to Ivan neznal. Hned na první najel šedesátikilometrovou rychlostí, autobus se vznesl do vzduchu a po dopadu se projevil i výsledek. Vzadu v autobusu jsme měli dvěstělitrový sud s naftou, který vyskočil též a po dopadu se samozřejmě otevřel. Současně se otevřela zadní vrata autobusu (ty tady měl Ivan, aby mohla do autobusu najíždět jeho formule) a z ní se začala řinout na silnici mezi turisty nafta, melouny, cibule, brambory…. A Francouzi skoro o půlnoci se bavili tím, že vše sbírali a nosili nám do autobusu. Rychle zasypáváme pískem ropné kaluže a prcháme z města. Spíme raději na dálnici.
7. 8. 1986
Přijíždíme do Monaka a Ivan jinak nedá, než se musí projet autobusem po závodní dráze F-1. Jenže formulím to trvá několik minut a nám v nekonečných kolonách vozů několik hodin.
A večer můžeme pokračovat dál směr Itálie.
8. 8. 1986
Jedeme směr Verona, jenže 30 km od města končíme. Provizorní těsnění pod hlavou motoru nevydrželo. Musí se vyměnit a to je práce na 24 hodin. Kromě toho také odešla baterka v autobusu a tak místo startéru autobus startujeme roztlačováním, a to chce vždy hodně lidí. A na Monti Lessini nás už čekají Poláci. Proto Pepa s Vaškem a Ljuba s Rabbem vyjíždějí volhou na hřeben ke Spluze della Pretta.
Ještě že Poláci, kteří jsou již na Monte Lessini mají funkční kamion a tak expediční materiál nám vyvážejí na hřeben.
9. 8. 1986
Ivanovi se daří opět opravit autobus a vyjíždí do vesnice Fosé pod hřebenem Monte Lessini.
Večer se setkáváme s polskými i italskými kolegy, abychom upřesnili plán celého působení v systému jeskyně Spluga della Preta.
Polští jeskyňáři na hřebenu působí již od 1. Srpna a provedli přípravu pro vlastní zahájení expedice. Tedy vystrojili propast novou sérií polských statických lan průměru 10 mm a jako jistící byla použita italská lana, která zde byla nainstalována Italy při jejich poslední expedici. Nebyl však dosud vybudován podzemní tábor.
10. 8. 1986
Dnes vlastně začíná pořádná akce- Spluga. Zatím co se všichni chystají na večeři k faráři-speleologovi Do Giovanimu, který všechny pozval, připravuje se naše útočné družstvo do Splugy. Pepa, Mirek a Vašek balí do tří vaků materiál pro podzemní tábor, lana na další sestup, karbid, jídlo... Jejich úkolem je sestoupit na nové dno jeskyně a pokusit se najít pokračování propasti, což se dosud nepodařilo několika italským expedicím. Je to trochu riskantní tah Pepy, když vybral do útočného družstva Raicha, který vlastně 3 roky nelezl pořádnou díru. Ale Mirka známe a důvěra je silná. Věříme, že sestup zvládne, na rozdíl od našich prostějovských kamarádů z Javoříčka při minulé výpravě do Splugy, bez problémů.
Do propasti sestupuje první české družstvo (Pepa Wagner, Vašek Šutta, Mirek Raich) s materiálem pro podzemní bivak, který byl vybudován v hloubce -700 metrů. Odsud zahájili vystrojení a sestup do části zv. Vecchio Trippa (Stará držka) do hloubky 980 metrů. Zde byly prováděny explorační a prolongační práce s cílem prohloubení celého jeskynního systému.
A jak vše probíhalo časově?
13.00 Zahájení sestupu I. čs družstva
Sestup první -132 m komplikuje skupina nějakých italských speleologů, kteří spustili jen pod druhou vertikálu. Na další vertikále –108 metrů se musí něco stát Pepovi. Na druhé přepínce zjišťuje, že má nefunkční piezo zapalovač na karbidce a náhradní světlo mu prosvištělo propastí na dno. A tak další čtyři přepínky lezl úplně potmě. To není špatný výkon!
Raich si rychle osvojuje techniku přepínek a trojice už nyní pokračuje sehraně hlouběji. Sestup jen zdržuje Pepa fotografováním. A vlastně dvacetikilový vak s „foťáky“ též není jednoduché transportovat.
Suché vstupní propasti postupně přecházejí ve vertikály protékané silnými vodopády a dna vertikály Torrino dosahuje družstvo zcela promočené.
18.00 Zahájení sestupu I. pl družstva (Micherdzinski, Valusiak) s cílem na lehko sportovně sestoupit na dno Spluga della Preta.
20.00 Dosažení dna studny Torrino - místa bivaku.
Bivak je v malém bočním domě asi 8 metrů nad dnem Torrina a ke spánku instalujeme 3 závěsné sítě. Uléháme zcela mokří. Máme sice ne sobě izotermické podkombinézy, ale usnout na chvíli dokázal jen Vašek.
24.00 I. pl družstvo (Micherdzinski, Valusiak) dosahují bivak -700 m a popisují nám bohatou hostinu u faráře.
11. 8. 1986
03.00 Zahájení sestupu II. pl družstva (Luber, Grebl, Ganszer) s cílem dosažení bivaku „- 700 m“ a vystřídání v exploraci dna I. čs družstva.
07.00 Do bivaku přichází Micherdzinski a Valusiak, kteří se vracejí ze starého dna a samozřejmě nás budí.
09.00 Bivaku „-700 m“ dosahuje II. pl družstvo a zaléhá do našich spacáků a sítí a my zahajujeme sestup na Nové dno (zvané též Vechio Tripa). Sjezd propastí Bologňa a pak výstup 30 metrů vysokou bahnitou stěnou (Raichovi dala zabrat na hodinu) a pak sjezd dalšími vertikálami, tak úzkými, že jimi Raich neprošel. Dno nové části má zcela jiný charakter než celá Spluga. Prostory jsou velmi suché, s množstvím nickamínku, flyšové, stále se uvolňující vrstvy vápence. Prolézáme labyrintem puklin, balvanitých závalů a dómů. Připadáme si jako v Kněhyni. Všude kam pronikneme, jsou již stopy po něčí exploraci. Po 8 hodinách zkoušení někam proniknout to vzdáváme bez dalšího objevu. Vystupujeme do bivaku -700 m.
22.00 Jsme zpátky z Nového dna v bivaku a na exploraci Vechio Tripa vyráží Andrzejova skupina –II. pl družstvo, kterou vyháníme ze spacáků. Ještě jsme ani nezalehli a oni byli za 3 hodiny zpět. Prý to je bez šance něco tam objevit.
12. 8. 1986
03.00 II. pl družstvo sbalilo lana z nového dna a zahájilo výstup na povrch.
06.00 Likvidujeme podzemní tábor.
08.00 Zahajujeme výstup na povrch a retransport podzemního tábora. Vše nám komplikují karbidky, které na polský karbid odmítají hořet a tak je stále opravujeme. Raicha pomalu opouštějí síly, hlavně v meandrech, ale drží se statečně. Ve vertikále -108 m mu dokonce prokluzují gibsy a musel se vrátit z první přepínky. Ale za hodinu ji překonal. V 18 hodin jsme pod vstupní vertikálou, kde právě sestupuje IV. čs-pl. družstvo.
12.00 Výstup na povrch II. pl družstva.
13.00 Zahájení sestupu III. pl retransportního družstva (Lubek Zawierucha, Marek Grabarczyk) s cílem likvidace materiálu od bivaku ke vstupní propasti
19.00 Zahájení sestupu IV. čs-pol družstva (Tomica, Cetkovský Popiel, Pukowski Baroň) s úkolem likvidace materiálu od bivaku ke vstupní propasti.
20.00 Výstup na povrch I. čs družstva, provádějící ještě cestou na povrch fotodokumentaci. Vašek vystupuje s horečkou, Raich hodně unavený.
13. 8. 1986
Ráno. Do vstupní propasti Splugy (-132 m) byl nainstalován elektrický vrátek se zavěšenou klecí pro 3 osoby a funkce obsluhy výtahu se hned zhostil Raich. Jako první zákazníky má Lubka a Marka, kteří se vracejí ze dna a netransportují materiál. Přinášejí nedobré zprávy o našich. Tedy Tomice a Cetkovského. Jsou prý hodně vyčerpáni v bivaku v hloubce 600 m. A začalo čekání. V 19. hodin se ozval první z této skupiny Jurek a říká, že naši už jsou pod vertikálou -108 m a už nemají sílu vytransportovat materiál na povrch a materiál nechali ještě hlouběji pod vertikálou –88 m. Čekáme ještě dlouho. I na lehko lezl Cetkovský vertikálu –108 m skoro 2 hodiny. Štěstí, že ve vstupní šachtě už je nainstalovaný výtah, tu by nevylezl.
23.00 Vystupuje na povrch IV. družstvo, které však pouze vytransportovalo materiál nad propast -88 m (hloubka -300 m).
Výstup III a IV družstva Vstupní propastí (-132 m) byl realizován za pomocí elektrického vrátku - výtahu.
Co říci na závěr? Je si třeba uvědomit, že výpravy byly organizovány v časech, kdy výjezd na západ od našich hranic se rovnal zázraku, kdy většinu výstroje a výzbroje jsme si vyráběli sami, kdy nebyly mobilní telefony a vše, opravdu vše záleželo na lidech a jejich kamarádství. Překonat hloubku v jeskyni Spluga della Preta se nepodařilo. Ale byly to vynikající speleoalpinistické počiny a sportovní výkony. O výpravě natočil štáb ostravské televize hodně zajímavý dokument. Spluga della Preta ani dnes nepřekonala hloubku -1000 metrů.
Autor: Josef Wagner
