Speleologická expedice Kavkaz 1980

Člen našeho nadačního fondu Josef Wagner se podílí na přípravě publikace o historii českých speleologických expedic směřujících na Kavkaz. V následujícím vyprávění se vrací k jedné z pionýrských výprav "Kavkaz 1980".

Historie česko-sovětských speleologických výzkumů a objevů na Kavkaze

Řada horských hřebenů Západního Kavkazu je tvořena krasovými masívy, ve kterých byly vytvořeny hluboké jeskynní systémy. Jedním z krasových masívů je i Bzybský hřeben, na jehož speleologickém výzkumu začali pracovat Krymští speleologové (Simferopolský speleologický klub) na konci sedmdesátých let minulého století. V roce 1980 byli ke společným expedicím přizvání i čeští speleologové, ze Základní organizace České speleologické společnosti ORCUS Bohumín.

Byly realizovány společné expediční výpravy na Bzybský hřeben v roce 1980, 1982 a 1983 a v roce 1989 na hřeben Laganaki. Jejich výsledkem byly objevy a dokumentace desítek nových jeskyní a propastí jako Bohumínská propast, propast Orcus a další. Nejvýznamnějším objevem byl propasťovitý systém „K-1“ Slávy Panťuchina. Při expedici v roce 1982 se česko-krymskému družstvu podařilo dosáhnout hloubky 650 metrů. Postupně byla v této jeskyni dalšími expedicemi dosažena hloubka 1570 metrů, což v roce 1989 znamenalo nejhlubší jeskyni na světě. Bohumínská propast leží nad vstupem do propasti „K-1“ Slávy Panťuchina a bylo prokázáno propojení obou jeskyní. Propojení je však neprůleznými, úzkými vertikálami, které nebyly dosud speleology prolezeny. Pokusy o jejich překonání a rozšíření jsou popsány v průběhu jednotlivých expedic. Kdyby se obě jeskyně podařilo průlezně spojit, pak by vznikl nejhlubší jeskynní systém světa.

Historie společných česko-krymských speleologických expedic na Kavkaz, to nejsou pouze objevy nových jeskyní, ale i cesty plné dobrodružství, nečekaných poruch expedičních vozidel a jejich neuvěřitelných řešení, zranění speleologů a vzniku přátelství na celý život. Ale to je obsahem reportáží z jednotlivých expedičních výprav.

České expedice organizoval a vedl Josef Wagner, speleology z Permských klubů Sergej Jevdokimov a krymské speleology vedl Genadij Panťuchin.

Expedice „Kavkaz 1980“

V těchto pionýrských létech transportu po území bývalého sovětského svazu byl hlavním problém probít se po jejich cestách, omezeních pro cizince, zákazy jízdy v noci… do cíle expedic. A také při této výpravě to byl hlavní problém.

Vyjíždíme z Bohumína vozy Škoda 1203 a Gaz M4561, který jsme si vlastně najali i s jeho majitelem prý cestovatelem Lumírem, nebo jsme obdobné auto tehdy neměli. Naše trasa vedla přes Slovensko a jediný náš přechod s SSSR Vyšné Nemecké. Na přechodu měli naši polední siestu, a i když sami čekali jsme několik hodin. A pak si nás vzali do parády. Museli jsme sundat i víčka s hodinek, jestli uvnitř nemáme výbušniny. Rozmotat a prohmatat lana- jestli uvnitř nejsou náboje. Akorát konzervy ty nám nechali zavřené. Pak nás pouští sovětským kolegům a my mysleli, že pod hlavněmi samopalů tam budeme trávit týden. Kupodivu byli rychlejší než naši. Akorát jejich hašišový pes nám objevil 10 kg salámu, a jelikož je prý na celém území SSSR karanténa přikázali nám jej sníst. Podělili jsme všechny v okolí a bez českých klobás vyrazili směr Užgorod.

Už první GAI (gasudastvernaja avtoinspekcia) nám dal jasně najevo co nás čeká. „Na Černovcy? Vyloučeno! Tam jsou stržené mosty. Přes Karpaty na Lvov.“ Cesta přes Karpaty silně připomíná tankodrom a také brzy Gazu upadá výfuk. Proto bereme nocleh v poli před Ternopolem a ráno hledáme nějaký servis a benzínovou pumpu. Tu nacházíme nejdříve a marně pátráme, jak se k ní vlastně najíždí. Každý jak chtěl a uměl. Tak jsme se tam vrhli a po půl hodinovém boji se probili k čerpadlu. Ještě nemáme vyhráno. Vybojovali jsme i hadici, zasunuli pistol do nádrže a jen se obrátili, už zas tam nebyla. Museli jsme vymyslet strategii. Cici číhal u okýnka, Raich hlídal pistol v nádrži, Déžo sledoval ručičku čerpadla (která stejně nefungovala) a ostatní odháněli dotírající další zájemce o tankování. Konečně natankováno a jedeme do servisu. Kupodivu měli i svářečku a tak po desítkách otázek: „Kakaja eto mašina“ a kdy se všichni vrhali pod auto, pod kapotu a do kabiny můžeme odjet. A jedeme na jih do Oděsy. Díky nepozornosti „Gajů“ se nám večer podařilo dosáhnou města. Ale při výjezdu z něj směr Nikolajevka nás už chytili. „V noci se nesmí jezdit! Zpět do města a spát!“, zněl nekompromisní výrok. Spíme někde v městě, a jak ráno zjišťujeme, jsme přímo uprostřed tržiště. Zkoušíme druhý pokus probít se z Oděsy na Nikolajevku. Třeba tu budou jiní „Gajové“. Byli a lapli nás znova. „Ještě jednou a vykážeme Vás domů!“ a poslali nás zpět na sever na objížďku asi 1000 km zpět. Zkoušíme na první odbočce uniknout směrem na Kyjev. Za chvíli jsou opět za námi: „Tuda nelzja“. A vracejí nás na přikázaný směr. Tak jedeme, kam nás poslali. Jenže za chvíli opět nejedeme. Na Škodě nám upadlo zadní kolo. Utahujeme zbylé tři šrouby a pokračujeme až do chvíle, kdy praská trubička brzdového systému, upadá startér… Opravujeme a konečně vidíme nápis Krivoj Rog a sledujeme k našemu potěšení, že zde jsou „Gajové“ jiní, nějací lepší. V Krivoj Rogu nás posílají i do zákazu a v Nikopolu sice opilí, ale provázejí nás celým neznačeným městem. Konečně dosahujeme Krymského poloostrova a přímo na vjezdu se závorou pod policejní budkou nám psycholožka Ljuba servíruje testy na což z budky nevěřícně hledí dva policajti. Neví, zda mají volat posily nebo přímo psychiatra. Konečně klubovna simferopolských speleologů a nikdo v ní. Máme dva dny zpoždění a Geňa Panťuchin běhá mezi letištěm a nádražím, netušíce čím přijedeme.

Je 3. srpna a výprava je kompletní. Krymská a Permská část expedice se pod Kavkaz přemísťuje letecky a my roztlačujeme naše auta (neboť startéry již nefungují) a míříme na Kerčskou úžinu (neznajíce, že Kerč je městem pro cizince přísně uzavřeným) na trajekt. Fronta na trajekt je obrovská, a tak se děláme hluší němí a všechny předbíháme. Po pár kilometrech za trajektem prasklá v Gazu brzdový válec, ale jedeme dál až do Novorosijska, kde nás opět lapli „Gajové“ a tvrdě chtěli dát Cicimu díru řidičáku a pokutu. Pár piv to spravilo a my pokračujeme až do vesnice Bzyb, kde bylo místo sběrného tábora výpravy.

Ráno 4. srpna nás budí vůně kaše. Jsme rádi – ale netušili jsme, že bude pořád. Odpoledne doplněni o průvodce Gríšu se jedeme zaregistrovat do Soči na OVIR (policie, nebo KGB čert ví). „No tak vy budete na Bzybském hřebenu, tak se zaregistrujete tam“ pravili a nám nebylo jasné, jestli nám to razítko dá bača nebo medvěd a raději jsme šli.

Je 5. srpen a dnešek je věnován zajištění vrtulníku pro transport části materiálu do místa základního tábora na Bzybském hřebenu. Do Škody 1203 usedá Déžo, Pepa, Geňa a Ljoňa a míří na suchumské letiště. Jenže to není tak jednoduché. V Gruzii není benzín a město Suchumi je po nočním dešti zatopeno. Ve vodě až po výfuk postupně míjíme auta, která vybočila s přesné trasy a utonula, a dosahujeme letiště, kde Geňa dojednává stroj, který nad námi za hodinu prolétá.

Nakládáme 1500 kg materiálu do vrtulníku a zbytek balíme do batohu a připravujeme vše na zítřejší výstup na Bzybský hřeben. Ještě uplácíme místního Gruzína, aby nám na své zahradě hlídal auta, abychom měli na čem odjet domů.

Další den brzy ráno řádně naloženi a dlouhý had 40 speleologů zahajuje výstup od mořské hladiny do místa základního tábory s převýšením okolo 2000 metrů. Po osmi hodinách dosahujeme místa s malým vodním pramenem, jediným v oblasti, kde bude stát základní tábor. Vystupujeme na vrchol Abac, kam vrtulník složil náklad a každý, aby nemusel jít dvakráte, si nakládá řádnou porci.

Další den je věnován výstavbě tábora, jídelny, kuchyně, toalet. Kuchyň je opravdu evropská - vaří se v kýblech a jídlo je jednotné: kaše s různými příchutěmi a čaj. Škoda, že jsme dole zapomněli sůl. Časem si však zvykáme. Odpoledne dělá Geňa přednášku o celém rajonu, rozděluje družstva a úkoly.

8. srpen je konečně dnem pracovním. Do již objevené jeskyně „K1“ vyráží krymské družstvo doplněné Raichem, aby upravili vstup a vyčistili objevené části od volných kamenů až k první stometrové vertikále. My doplnění o Andreje vyrážíme asi 5 km od tábora, kde byl objeven vstup do neznámé propasti, nazvané později „Bohumínská“. Naším úkolem je systém prozkoumat a zmapovat. Docházíme až k neprůlezné úžině v hloubce -110 metrů, která evidentně pokračuje rozšiřující se vertikálou. A tak dalším našim úkolem je střílením tuto úžinu rozšířit. A tak zatím co Pepa, Lumír a Déžo mapují, Andrej, Cici a excelentní důlní střelec Konig chystají otvory pro založení náloží. Blíží se kontrolní čas a my zahajujeme výstup. V jedné z propastí shazuje Cici nechtíc volný kámen přímo na Andrejovu hlavu. Kámen proráží přílbu a první úraz je tady. Hlavu mu řádně ovazujeme a rychle pomáháme ven. Venku je již tma a my trochu bloudíme. Do tábora dorážíme, když už vyráží druhé družstvo za námi na pomoc. Ve svitu táborových ohňů vidíme i kulhajícího Raicha a dovídáme se, že se mu podařilo spadnout z jednoho komínu a dobře si naštípnout kotník. Nezačínáme nejlépe.

Další den pokračujeme v mapování „Bohumínské propasti“ a ve vysekávání otvorů pro odpal úžiny. Na povrchu pracuje několik skupin, které vyhledávají další nové jeskyně a propasti a na jedné z antiklinál se jim podařil nečekaný archeologický objev. V nevelkých kamenných kruzích, které sloužily zřejmě jako obětiště abcházských lovců, objevili více jak 1000 ocelových hrotů střel a šípů.

10. srpna vystupuje ze systému K1 krymský skupina a ve výzkumu propasti je bude střídat skupina Vasja, Arkadij, Šura a Pepa s cílem vybudovat v hloubce 250 metrů podzemní tábor a proniknout hlouběji. Připravují zásoby na dny pobytu v podzemí.

Zatím v Bohumínské propasti Déžo, Konig a Lumír pokračují v sekání a Cici vede ženské družstvo při průzkumu nově objevených lokalit.

V těchto chvílích nikdo netušil, jaké drama se bude v systému „K1“ za pár hodin odehrávat. Čtyřčlenné družstvo postupně proniká vstupním labyrintem k ústí první stometrové zvonovité šachty. Arkaša sjíždí na dno a Pepa bere cívku s telefonním kabelem a sjíždí za ním. V propasti se však kabel zamotává s lanem a nastává komplikovaná práce vodič a lano oddělit. Spojení s povrchem stále pracuje. Konečně se daří lano oddělit od kabelu, ale za chvíli se spojení s povrchem ztrácí. Marně se snaží podzemní skupina spojení s povrchem obnovit. Disciplinovaní Saša a Arkaša odmítají pokračovat v akci bez spojení, ale nakonec vítězí Pepův návrh, aby v hloubce -250 m vybudovali podzemní tábor. Vše je připraveno k dalšímu transportu, když se najednou ozve tiché zadunění a Pepa je sražen mezi balvany na dně propasti. Někde u stropu stometrové propasti se uvolnil velký kámen a zasáhl ho do ramene. Arkaša vystupuje na povrch (neboť spojení stále nefunguje)a začíná záchranná akce. Ráno je Pepa na povrchu v rukou doktorky Larisy a zranění se ukazují vážná. Zlomená lopatka, roztříštěný ramenní kloub. I když jsme v Gruzii, Saša místním doktorům a nemocnicím nevěří a zařizuje vše v simferopolské nemocnici na Krymu. A tak se expedice dělí. Déžo, Cici a zdravotní sestra Věra a Kolja doprovázejí Pepu na 800 km dlouhé cestě do Simferopolu a ostatní pokračují v činnosti na Bzybském hřebenu.

Škoda Š1203 se zraněným a jeho doprovodem sice bystře z Bzybu vyráží, ale brzy končí se zablokovaným zadním kolem a oprava se protahuje na půl dne. První české slovo, které Věra z Permu a Kolja z Krymu zvládli, bylo: „Tlačit“, neboť startér na škodovce byl nefunkční a jiná možnost nastartování nebyla. V Simferopolu už čekal Sáša a začal kolotoč. První rentgen. Jenže… V první nemocnici se zrovna rentgen „slamal“, ve druhé zrovna vypnuli proud a ve třetí už bylo po pracovní době. Ale ukecali jsme je a mohlo zasednout konsilium odborníků co dál. Jedni pravili operace, druzí jen sádru a nakonec přizvali starého profesora z Kyjeva. Zatím Pepu ubytovali v Olympijském pokoji, (neboť zrovna v té době probíhaly v Moskvě Olympijské hry a každá nemocnice měla připravené jeden VIP pokoj). Barevná televize, lednička, křesla, osm sester, čtyři chody na snídani… Profesor dorazil letecky z Kyjeva další den. Zdrbal konsilium, praštil Pepu po modrých zádech a pravil: “Moloděc, sam vyzdravjlejet“… A bylo po všem. Jen nějaké ozářky a pravé mumio v mléce.

A co zatím na Bzybském hřebenu?

Bylo 12. srpna, když se Konig pokoušel v Bohumínské propasti o další odpal. Naládoval střelivo, ucpal, dal palníky, natáhl kabel na povrch, odpálil a po několikáté nic. Střelivo bylo hodně staré a vlhké. Možná ještě z války.

V propasti „K1“ se zatím daří dalším družstvům pronikat hlouběji a postupně dosahují hloubky 350 metrů.

Na povrchu však postupně dochází potraviny, které jsou již nyní přidělovány jen dvakráte denně a z mouky místo chleba kuchař výpravy ďáďa Vasja peče chlebné placky. Z našich tajných zásob Ljuba další den připravuje něco z české kuchyně. Samozřejmě knedlíky a guláš. Ještě zdaleka není oběd hotov a před kuchyní stojí všichni ve vzorné frontě.

Další sestup v systému „K1“ se zastavil u další hluboké šachty. Na její zdolání již nejsou lana a tak pro tento rok se zde končí. Do Bohumínské propasti sestupuje družstvo nejštíhlejších jeskyňářů, aby se pokusilo zdolat úžinu na jejím dně. Marně. Úžina odolala.

Je 16. srpna když skupina pobývající v Simferopolu se rozhodla vyrazit na výlet na Velký kaňon. Samozřejmě naší dvanásetrojkou. Ale cestou najednou něco zachrastělo v převodovce a Déžo jen konstatoval: “Je po ní“. A bylo. Potřebovali jsme odtah do Simferopolu a o to postarala policie. Nekompromisně zastavila první auto (cisternu) a přikázala nás odtáhnout do Simferopolu. A ještě před námi jeli s majákem nehledě na značky ani semafory. A když pak Dežo otevřel převodovku, zapochybovali jsme, zda ještě někdy uvidíme Bohumín.

Na Bzybu expedice zatím končí a vše se chystá k retransportu. Během dalších dní se skupina v Simferopolu snaží o opravu převodovky a výprava pod Bzybem u pobřeží Černého moře si řádně užívá dnů odpočinku u gruzínské čače (obdoba naší lavorovice), návštěvu turisticky přístupné Novoafonské jeskyně i jejího objevitele Giviho.

V Simferopolu se stále snažíme v místních dílnách vyrobit zničená ozubená kola třetího stupně převodovky - ale marně. A tak domů vyrážíme třemi cestami. Raich s naštípnutým kotníkem letecky ze Soči za námi do Simferopolu a Lumír, Ljuba a Konig se rozhodli sobecky nejet Gazem za námi do Simferopolu, aby nás odtáhli, ale vzali to přes kavkazský Křížový průsmyk a Nalčik na Rostov.

Je 25. srpna a dva zdraví Déžo a Cici a dva zranění Pepa a Raich vyrážejí v porouchané Škodě 1203 (v převodovce jsme vyřadili třetí stupeň) ze Simferopolu na sever směr Charkov. Za deště a nuceném nocování přímo pod budkou postu „GAI“ dojíždíme do Charkova. Tady se máme setkat s druhou částí naší výpravy, která cestuje Gazem z Kavkazu. Jenže komplikacím nebylo konce. Přímo v Charkově něco lupne pod podvozkem „dvanásetrojky“ a my zjišťujeme, že praskla poloosa. Po dlouhém pátrání v obrovském městě nacházíme Gaza a na lano uvazujeme již zcela polámanou Škodu 1203 a vydáváme se cestu dlouhou 2000 km. Myslím, že by to mohl být světový rekord v tažení vozidla na laně.

Ale ani to ještě nebyl konec kalvárie. Před Kyjevem zjišťujeme, že převodovka Gazu visí na posledním šroubu a vydáváme se po servisech sehnat 3 šrouby M-12. Netušili jsme, jaký to bude problém. Ale sehnali jsme a můžeme vyrazit na Kyjev. Místy táhneme náš mikrobus stokilometrovou rychlostí, až po 1500 kilometrech řidiči ve Lvově padají únavou a zastavujeme přímo v centru města. Ráno jsme obklopeni davem, který by koupil i to poslední co máme na sobě, ale my bereme směr Karpaty a hranice Slovenska. Jenže na karpatských cestách opět praskají šrouby na převodovce Gaza a jen díky „milici“, kteří nás odtáhli do nějakého družstva a vydali příkazy: “Ihned opravit“, můžeme pokračovat do republiky až do Bohumína.

Účastníci expedice:

ZO ČSS 7-01 ORCUS Bohumín:

• Josef Wagner – vedoucí expedice
• Miroslav Reichenbach
• Pavel Sýkora
• Miroslav Demjen
• Lumír Pecold
• Petr König
• Ljuba Šromová
• Miroslav Reichnbach

Simferopolský speleologický klub

Vedoucí celé expedice: Genadij Panťuchin

Permský speleologický klub

Vedoucí: Sergej Jevdokimov

Expediční vozidla:

Mikrobus Škoda Š1203, GAZ M 461.

Autor: Josef Wagner